Škola a prohlídka mostu

Ehm, chce se po mě abych přispíval častěji. Nějak to však není v mých silách a i tak je četnost updatů jeden za dva dny docela velká! Budu se muset trochu krotit, jinak nebude za chvíli o čem psát.

Dnes byla škola ve znamení filmu Rabbit proof fence.

Tento tématicky zaměřený film pojednával o těžkém životě Aboridžinců (původních obyvatel Austrálie), konkrétněji o únosu tří malých holek, které byly umístěny do výchovného tábora v době kolonizace, kdy se "bílí" snažili Aboridžince vymýtit. Být můj biorytmus plně srovnaný, užil bych si ten film mnohem lépe (semtam jsem klimbal, jak je u mě a filmů normální). Také jsem nerozuměl všem anglickým titulkům. Šlo však především o pochopení děje a následné debatě na téma historie a lidských práv původních obyvatel kdysi a dnes. Velice poučné a zajímavé.

Čtvrtek je na naší škole (jak jsem se dnes dozvěděl) sušenkovým dnem.

Ve společenské místnosti se sejde celá škola (na fotce), vítají se noví členové a loučí se s odcházejícími. Byl jsem přivítán i já. Jméno "faklaf" si zasloužilo potlesk a dostal jsem i složku s logem školy. Sušenka však na mě nezbyla, což přisuzuji nenasytným asiatům, kteří věděli kde a jak zaujmout strategicky nejvýhodnější pozice. Doufám, že se mi to časem podaří taky a budu se brzy moci pochlubit co největším počtem uzmutých sušenek!

Ve společenské místnosti jsme nakonec hráli i kolektivní hru. Byli jsme rozdělení podle barev do týmů a dostávali jsme různé otázky.

Sice jsme nevyhráli, ale můj knižní průvodce, doprovázející mě dennodenně tajuplnýma uličkama v Sydney, byl opět přínosem. Zjistil jsem z něj mimojiné i důležié svátky a názvy zvířat, jenž byly v kvízu. Dostalo se mi za to obdivu četného osazenstva mé skupiny včetně jednoho brazilce jménem Nathan [nísn] (jako hrdina v Heroes) se kterým jsem se ihned zkamarádil! Škoda, že není semnou ve třídě.

Odpoledne jsem cestu ze školy do centra města absolvoval po svých a to proto, že jsem se rozhodl blíže prozkoumat známý most Harbour Bridge (pouze ilustrační snímek - pro zvětšení klikni).

Wikipedie hovoří takto : Harbour Bridge je most, který přemosťuje přístav Port Jackson v Sydney. Tato gigantická ocelová konstrukce spočívá na čtyřech mohutných pískovcových pilířích. Přemosťuje Port Jackson ve výšce 59 metrů. Oblouk má rozpětí 503 metrů. Výstavba mostu trvala 8 let (od roku 1924 do roku 1932). Australané mu říkají v narážce na jeho tvar Coat hanger (Ramínko na šaty).
Můj knižní průvodce doplňuje : Byl ve své době, vzhledem k tehdejší hospodářské krizi, významným ekonomickým počinem a technickým triumfem. Půjčky na celkové náklady, jež dosáhly přibližně 6,25 millionu starých australských liber, byly konečně splaceny v roce 1988.

Za nemalý finanční obnos můžete absolvovat 3,5 hodinovou prohlídku mostu spojenou s výstupem na nejvyšší bod horního oblouku. Já však penězma zrovna neoplývám, proto opět musí stačit pouze dobová fotka z internetu, dokazující náhdherný výhled.


Pro živější představu jsem natočil video alespoň výhledu zezdola.

Fotek není moc, ale kdo chce, dívá se tady.

První dny ve škole

Slíbil jsem nějaké info ohledně školy. První den nebylo o čem psát, byl jsem jen na rozřazovacím testu a v 10 jsem měl volno. Test měl 5 částí, nejdřív listening (poslech), který se mi podle mě podařil, protože mi chyběly jen dva slova z 20, pak tři cvičení, kde byla korekce chyb, intuitivní doplňování slov do článku a stavba vět z přehozených slov. Vždy to šlo od triviálních vět k těžším, takže jsem ty poslední spíš odhadoval. Poslední strana byla věnována krátké eseji, ve které jsme měli napsat proč jsme si vybrali zrovna studijum v Austrálii, jaké jsou naše požadavky, budoucí plány atd. Při odevzdání jsem absolvoval krátký pohovor, kde se mě zeptali na pár věcí a řekli mi, že se mám dostavit zítra v 9 normálně do školy a už budu zařazen v patřičné skupině. Den jsem završil doplňováním zboží a nočním návratem na byt asi v 1 hodinu. Trochu jsme totiž v práci nestíhali a ujelo mi poslední metro z města. Mají tady tu dopravu, ale fakt dobře pořešenou, tak jsem se nějak dobelhal pomocí autobusů.

Dnes jsem byl tedy regulérně ve škole. Skupiny jsou A,B,C,D,E..áčko začátečnící, éčko profíci. Milé zjištění, jsem profík, tudíž v E. Dneska však přibyla ještě skupina F (ještě větší profíci), což je však velice pozitivní zpráva, protože mám kde postupovat. Vidina, že se nemám kde posunout by asi nebyla moc motivující. Naopak více než motivující je to, že jsem oba dva dny do školy zaspal (ale dorazil jen s dvouminutovým spožděním, což bylo opětováno úsměvem a známou hláškou "no worries"). Nevím proč mě ten budík nevzbudí v požadovaný čas. Budu si na to muset nějak posvítit.

Fotky bohužel žádné nemám. Včera jsem si byl sice detailně prohlédnout operu, ale při zapnutí foťáku na mě vybaflo "No memory card". Zapomněl jsem ji v compu. I to se stává, takže se tam budu muset vydat ještě jindy a zdokumentovat to. Snad bude opět tak přívětivé počasí.

První opravdický den ve škole byl fajn. Nemilé zjištění, že mám ve třídě 3 češky (ano opravdu je tomu tak a nesu to těžce) mě docela zamrzelo. Ale ve škole se nesmíme bavit jinak než anglicky. Ve skupině je nás 10, jeden týpek z Francouzských alp a 9 holek. Z nichž zbytek tvoří korejky a japonky. Uvidím co bude následovat, protože je to kurz general english a co týden přijde do skupiny někdo nový a někdo odejde. Třeba já jsem se dnes musel představovat (byl jsem nováček), ale zapojil jsem se docela rychle. Nafasoval jsem do trojičky korejku a japonku a bylo o zábavu postaráno. Na to, že mi každou větu musely opakovat dvakrát (ano opravdu mají asiati problémy s výslovností) a že vypadaly na 15 a 17 (ve skutečnosti jim bylo 21 a 29 :-D) byly v pohodě. Vpadli jsme do toho fakt hopem, aktivní a pasivní slovesa už jsem někdy myslím probíral, ale mám docela mezeru ve slovní zásobě z čehož vyplývá, že se budu muset učit. Dostali jsme i první domácí úkol. Snad si i něco zapamatuju, čekal jsem různé hry, videa a pexesa jak jsem slyšel ze všech stran, na druhou stranu však můžu být možná rád za to, že jsem nemusel podstoupit infantilní světoznámou seznamovací hru John, John, Vašek, Vašek (doprovázenou tleskáním a pleskáním do stehen). Mé jméno učitelé vyslovují jako "faslaf" ale na to si určitě brzy zvyknu.

Těším se na zítřek, pokud teda nezaspím. Jdu si udělat něco k večeři. Vám (mým spolužákům) už taky začala škola, že? Zajímaly by mě nějaké postřehy. Tak pište a mějte se.

Pláž, city a práce

Mám chvíli čas, takže shrnu pár prvních dnů. V den příletu jsem se ještě vypravil do centra, jak jsem psal níže. Už se pomalu stmívalo, takže moc fotek nemám. Viděl jsem operu i most :)

V ten den večer jsem nakonec usnul až někdy kolem 11 (do 8 jsem vydržel), probudil jsem se v 10 dopoledne druhý den. Venku bylo docela hezky tak jsem na nic nedbal a šel jsem se projít po stezce podél pobřeží (fotky zde), která je docela skalnatá a vede až k známé pláži Bondi beach [čti bondaj bíč] - na fotce níže. Viděl jsem i pár surfařů a plavců, ale nutkání se okoupat zmrazil chladně foukající vítr. Snad jindy.

O půl sedmé večer jsem měl v North Sydney, kousek od místa, kde budu chodit do školy pohovor s managerem [čti manažer] ohledně práce v menším supermarketu. Dohodil mi to Vojtův kamarád Mirek (zdravím) Stačilo říct, že mám experience (zkušenosti) a že jsem obdobnou práci několikrát vykonával u nás v čr. Ano vím, lhát se nemá, ale z něčeho žít musím a neměl jsem navybranou (btw. fingovat data v životopise je tady nutné, jinak nic neseženete). Řekl mi ať příjdu další den o půl 7 a ptám se na Simona [ask for Sajmon]. S pocitem zadostiučinění jsem ulehal k spánku.

Třetí den jsem vstal až někdy o půl 1. Aklimatizace ty dva dny obvykle trvá, takže mě to ani moc nepřekvapilo. Dobrý spánek byl základem úspěchu. Ten den mě totiž čekalo zaučení v práci. Před supermarketem IGA (foto pouze ilustrační), jsem stepoval už 45 minut před domluveným časem a se slovníkem a mluvníkem v ruce si připravoval svou řeč, která nakonec stejně přešla v improvizaci (zeptal se na něco jiného než jsem čekal) :-D.

Simon je v pohodě. Je to koordinátor zásob a má pod sebou asi 10 poskoků, kteří doplňují zboží do regálů (já). Provedl mě obchodem, skladem, šatnou, ukázal mi kde co je, dal mi do ruky vozík s krabicema a poslal mě doplnit své první zboží. Rozumněl jsem mu sice co desátou větu, ale kýval jsem že všechno chápu - ukázalo se to jako velice důležité. První várka byly sladkosti. Pokušení rozbalit a tajně sníst snickers, nebylo tak silné (jsem tady teprve 4 dny), ale uvidíme časem. Dále jsem dostal za úkol doplnit chipsy a pak jsem byl přidělen do dvojice k jednomu nepálci (kterých tam pracuje asi 5). Dostal jsem pojízdný žebřík, házel mu dolů zboží, které chybělo a on to doplňoval. Horší bylo, když se daná věc nacházela o tři regály dál a nepálec na mě ukázal ať mu tu čtvrtlitrovou sklenici s medem hodím. Kývnul jsem, jestli je v pořádku, což mi oplatil úsměvem a pobídnul mě lehkým gestem k hodu. Nerad bych hned první den něco rozbil, prý je to tam ale normální, tak jsem se po chvíli osmělil házet aspoň lehké věci (seušenky, těstoviny atp.)..teď už víte proč jsou věci z obchodů polámané. Další činnost, u kterých se můžou polámat je face up [čti fejs ap] neboli rovnání všech prvních věcí, aby to ráno vypadalo hezky. Skončili jsme o půl 12. Na rozpisové listině mám napsány tři šichty na příští týden. Pondělí, středa a pátek vždy 19:30 - 23:30. Zatím jsem tam pod jménem "new", ale není se co divit. Při vyspelování mého jména, se na mě Simon divně podíval a s úsměvem řekl "Change your name". Jedna z mála vět, kterou jsem mu rozumněl. Sám jsem zvědav jak dlouho tam vydržím (rozuměj za jak dlouho mě vyhodí).

Cesta na byt mi trvala z práce asi hodinu (kolem půlnoci to nejezdí tak často), ale pořád je to v pohodě a relativně kousek (vzdušnou čarou do 1O km).

Třetí den (dnes) jsem vstal normálně v 9. Sobota bývá dnem výletů. V průvodci jsem si proto vytipoval dvě trasy a vydal se na cestu. Dnes bylo v plánu detailnější prozkoumání samotného cetra města včetně památek. Některé z nich si můžete prohlédnout na fotkách zde. Byl jsem i v hydeparku a tímto snímkem určitě potěším především Arthura (rovnou také děkuji za zapůjčení klíče k určovaní australské fauny a flory). Jestli jsem dobře hledal je to Ibis australský.

Svou pouť městem jsem ukončil v Chinatownu (čínská čtvrť), kde jsem v Peddy's marketu (tržiště všeho možného) zakoupil černé kalhoty, které jsem usmlouval na 16$ a boty v obchodě se slevou za 30$. Pro práci v obchodě je to potřeba tak mi to snad nějaký čas vydrží (měl jsem poslechnout Lenku a vzít si to z domu). Ještě bych měl nafasovat černé pracovní triko s červeným nápisem STUFF. Fotku udělám, nebojte.

Vidím, že se budu příště muset usměrnit. Málokoho to asi bude bavit číst celé. Mě se do toho taky znova nechce a proto se omlouvám za případné chyby. Je tady skoro 9. Jdu do sprchy a spát. Pozítří jdu do školy, takže další update na sebe určitě nenechá dlouho čekat.

Jsem tady!

Uff. Nevím odkud začít, je toho hodně, dost jsem fotil a zkusím to tedy nějak spatlat.


Cesta do Prahy byla deštivá, ale dorazili jsme s docela dobrou rezervou. Stihli jsme i vyhlídkovou terasu a pár společných fotek.


Ve zkratce parking na Céčku, vozík a odbavovací hala. Váha ukázala 23,6 kg, ale nebyl s tím nejmenší problém, stejně jako s příručním zavazadlem. Loučení bylo hrozné (brečel jsem 5 minut, místo plánovaných 3 ;-) a mával jsem ze zakázané zóny ještě půlminuty potom, co už dávno mí blízcí opustili halu. Hned ze začátku měl let do Londýna půlhodinové zpoždění, měl jsem však přes dvě hodiny na přestup, takže se to dalo stíhat.


Letiště Heathrow je kapitola sama pro sebe. Pocit prázdnoty a beznaděje, když jsem sjel eskalátorem do haly s nástupištěm do dvou „meter“ a nikde nebyla žádná cedule, je k nezaplacení. Následná desetiminutová cesta autobusem z jednoho terminálu na druhý, byla taky komická, protože jsme ji absolvovali pouze ve dvou. Tím druhým byl čech Jirka, kterého jsem si všimnul již v Praze (on mne taky). Letěl primárně za prací, ale do Melbourne taky přes Hong Kong. Při kontrole jsme si museli zouvat i boty.

Let Heathrow - Hong Kong byl nejdelší a trval již zmíněných 12 hodin. Tragédie však nastala až v samotném letadle. To, že si vedle mě sedl asiat neznámého původu bylo v pohodě. Horší však byla rozmazlená malá holka, která mi od začátku bez přestání třepala sedadlem, tahala mě za vlasy (sám jsem se divil, že to jde :-D) a když měla možnost prskala mi zezadu na hlavu. Přestala až, když ji po mém vražedném pohledu usměrnila její (nejspíš) mamka. Uběhlo však půl minuty a proces se opakoval. Naštěstí jen do doby, než jsme vzlétli. Ještě, že tak. Pak jsem na chvíli usnul (a stačil si poslintat mikinu), snědl dva toustochleby, a pomalu jsme přistáli.


Hong Kong mě mile překvapil, odlétal jsem ze stejného terminálu, takže jsem našel gate, kouknul do shopu z elektronikou, vyčistil si zuby a přes usměvavé číňany usedl na palubu. Následovalo vyloženě nadšení, způsobené na první pohled o třídu lepším a větším displejem v opěrkách sedaček než u předchozího letu. Za 9 hodin letu do sydney jsem tedy stihnul jeden Discovery dokument, Amélii z Montmartru (byl to jeden z mála filmu s anglickými titulky)


a různé typy her, včetně packmana a arkanoidu. Před přistáním jsem si pustil The Best of Beatles a ani jsem se nenadál a skrz okénko jsem spatřil Sydneyskou operu.


Rutinní procedura na letišti, zakoupení travel pasu na bus a train a dojezd na ubytování. Mám střechu nad hlavou a to je hlavní. Spát jít nemůžu kvůli riziku rozhození biorytmu a v sedě únavou usínám. Tělo žije v domnění, že je právě 6 hodin ráno, tady jsou však 2 odpoledne. Musím vydržet alespoň do 8mi. Jdu se projít, omrknout okolí a koupit něco k snědku.

Mrkněte na fotky do galerky, o jídle jsem se raději nerozepisoval. Cathay Pacific se vytáhli, že si budu moci dát třikrát po dvě deci vílého Vína Chardonnay jsem opravdu nečekal. O zbytku, který Jirka Brňák nazval "kentus" se raději vyjadřovat nebudu.

Odlétám

Poslední update z ČR. Pár údajů. Krosna má 23kg (ach ten stativ), můžu mít jen 20, takže doufám v jistou benevolenci. Příruční má 10 oproti povoleným 7mi kilům. Uvidíme.

Má váha je k dnešnímu datu 65,8 kg. Po příjezdu budu mít tak 60 (skromný odhad).
Vysoký jsem 169cm, porostu minimálně o 5 čísel (to je odhad více než reálný)

Takže se ločím, vypnu pc a jedeme na letiště. Mějte se tady hezky a snad v dubnu na viděnou.

Podrobnosti letu

Týden volna uběhl jak voda a já už se začínám doopravdy balit. Základní seznam mám. Teď už jen, aby to všechno pojal můj prostorný batoh.

Abychom se, ale dostali k samotnému letu. Objevily se jisté fámy ohledně mého pobytu a plno zvědavců již netrpělivě čeká ná objasnění. Abych to tedy uvedl na pravou míru. Odlétám v pondělí 15.9 z Pražské Ruzyně v 18:50 místního času s leteckou společností Cathay Pacific. Na mé poslední cestě by mě měl doprovázet taťka a Lenka (někdo mi přece ty zavazadla nést musí). Ve 20:00 bych měl dorazit na Londýnské světoznámé letiště Heathrow, kde mám dvě a půl hodiny na přestup. 22:35 bych se tedy měl vznést směr Hong Kong, odkud po přestupu letím konečně do Sydney, kde přistanu 17.9 v 6:15.

Ve všech třech letech bych měl sedlat obrovský Airbus Industrie, ale pokaždé jiný model. (Pro letecké fajnšmekry a detailisty to bude nejdříve A320-100/200, pak A340-300 a nakonec A330).

Tolik tedy k letu.

Vízum a ubytování

Pozitivní zpráva, ještě nedávno měl každý student ve vízu napsáno NO WORK. Za poplatek cca 50 aud (australký dolar, dále už jen $) mu na australském imigračním úřadě nalepili nové vízum, kde už je WORK LIMITATION. Od čtvrtého měsíce letošního roku jsou však automaticky víza udělováno již s pracovním povolením. Čímž mi odpadá návštěva imigračního (a další jistě vtipná a zajímavá historka). Teď už jen spoléhat na to, že si najdu práci, což pro mě, světaznalého, zkušeného a větrem ošlehaného statného chlapce doufám nebude problém.

Asi bych se měl taky zmínut o ubytování, které Vám přiblížím ve čtyřech fázích.

Fáze I. - Naivita
V době , kdy jsem měl daleko před maturitou a o Austrálii jsem teprve uvažoval, jsem si představoval jak jednoduché bude sehnat bydlení. Najdu si rodinu, které budu platit nějaké drobné, oni budou rádi, že mi pomůžou. Budu v anglicky mluvícím prostředí. Víkend co víkend budeme jezdit do soukromé vily u moře. Zaměstnají mě v prosperující rodinné firmě...můj sen se rychle rozplynul. Netrvalo dlouho abych zjistil, že dnes je taková varianta skoro nemožná. Když už Vás nějaká rdina ubytuje (tzv. homestay), tak to nedělá proto, aby Vám pomohla, ale proto aby na tom vydělala, chcou za to totiž (pro mě) dost nekřesťanské peníze. Ostatně není se čemu divit. Taková je doba. Nevadí, pátral jsem dále.

Fáze II. - Naivita
Možnost bydlet u rodiny padla, rozhodl jsem se proto pro racionálnější řešení a sice share (neboli sdílený byt), což je nejlevnější a dle mnohých i nejlepší forma ubytování. Spousta kontaktů, internetových stránek a všelijakých jiných možností zklamala a já začal uvažovat zase o něco skeptičtěji. Nemít ubytování dva týdny před odletem totiž není nic příjemného. Začínal jsem se proto připravovat na punkovější řešení. Karimatka, spacák a Hydepark. Tohle byla má vize prvních nocí. S čímž, jsem se však nehodlal spokojit.

Fáze III. - Realita
Bydlím! Teda budu bydlet..doufám. Byla to náhoda, ale jsem za ni nesmírně rád. Jeden čech (ahoj Ondro) se stěhuje z odlehlejší části Sydney a slíbil mi, že mi přenechá své místo v pokoji. Nefungující lednici, dva další kluky v pokoji a absenci sauny oželím. Hlavně, že budu mít kde po příletu složit hlavu.

Fáze IV. - Vystřízlivění
Teprve příjde...resumé čekejte hned co se zabydlím. Nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Tak jsem zvědav.