Queen Marry 2 v Sydney

Ještě před samotným odjezdem do Austrálie jsem při hledání informací narazil na loď Qeen Mary 2, jež se se svými 345m, pyšní statusem nejdelší loď světa. Jak mě zamrzelo, když jsem si přečetl, že v Sydney už kotvila. Ani mě nenapadlo, že by se to mohlo stát znovu, a zrovna když jsem tady. A taky, že jo. Tento čtvrtek připlula na jeden den do Sydney Harbour. Museli jsme se hezky projít abychom se k ní dostali...do přístavu vedle opery, Circular Quay, se totiž pro svou velikost nevešla. Viděl jsem ji dokonce ráno při cestě do školy z okna vlaku při přejezdu Harbour bridge. Na tu dálku tak mohutně nepůsobila, ale když jsme od ní stáli jen několik desítek metrů tak to byla jiná. Možná to tak na fotce nevypadá, ale povšimněte si autobusů v pravém dolním rohu.

Odcituju wikipedii. Loď, která dokáže pojmout 2620 cestujících a 1253 členů posádky a která stála 460 milionů britských liber, překypuje luxusem. Cestující mají k dispozici pět bazénů, knihovnu s 8500 svazky, běžeckou trať či vinný sklípek s 343 druhy vína. K dispozici je několik druhů kajut, ty nejdražší stojí na týden až 1,6 miliónu korun.

Kuřecí nudličky a napadení žralokem

Už tady dlouho nebylo nic z rubriky "Vaříme s Vaškem". Zjistil jsem, že abych se naučil pořádně vařit, musel bych tady zůstat minimálně několik let. Hned, co totiž příjdu na nějaké jídlo, které je nenáročné na přípravu a chutná mi, jím ho dokud to jde. Kuřecí nudličky na cestovatelský způsob (pod nějakým takovým názvem jsem našel recept na internetu) nebyly výjimkou. Dokázal jsem je jíst necelý měsíc s menšíma přestávkama. Samozřejmě po zdařilém a otestovaném upgradu v podobě sladkého chilli sósu. Z 25kg pytle rýže za dveřma, tak díky mě, ubyla velká část a vypadá to, že se ze mě stává poloviční korejec. Dva příbory by jste totiž v bytě hledali marně a tak mi nezbylo nic jiného, než začít jíst (spíše se o to pokoušet) čínskými hůlkami [chopsticks]. Můj finální produkt v poslední době vypadal přesně tak jak jsem zdokumentoval na fotce. Rýže pod masem bohužel není vidět. Koupit prso, nakrájet, naložit, orestovat se zeleninou a servíroval jsem. Jen už to nějak po té době není ono. Je na čase hledat další recept!

Taky jsem se minule zapomněl zmínit o žraločích útocích v Sydney. Je tomu dva týdny co v Sydneyském zálivu nedaleko opery ukousl žralok potápěči námořního letectva ruku a kousek nohy. Den na to na populární pláži Bondi Beach způsobil žralok za soumraku třiadvacetiletému surfaři vážná zranění.

Docela děsivá představa, když ci člověk uvědomí, jak dlouhé je pobřeží, kolik všude vody a žralok si najde zrovna ruku nebo nohu.

Ať Vás tam nezasněží!

Jervis Bay [School trip]

Jsem zpět! Uff. K nedělnímu balení bych dodal jen tolik, že ačkoliv jsem nebral stativ, měl Alex dvakrát menší batoh než já. Hold mě i tady drží zvyk, že nůž, nepromokavá bunda, KPZ (krabička poslední záchrany), čelovka, dezinfekce a další nezbytné věci jsou potřeba dnes a denně. Hodit se to může, ale né v domě, kde je vířivka s pozlaceným kohoutkem.

Na centrále jsme na Hanze a pronajatou dodávku čekali v deštivém počasí asi dvacet minut. Jako správný ozzik nemohl přijet včas a vymlouval se na nedělní dopolední dopravní špičku. Naskládali jsme se, pustili hudbu a vydali se podél jížního pobřeží dolů na Jervis Bay. První zastávka byla jak jinak než v bottle shopu, nakoupili jsme taky nějaké jídlo a museli se po cestě 2 km vracet k ohradě s krávama. Japonka kuniko krávu nikdy tak blízko neviděla a musela si je vyfotit. To, že během prvních pěti minut v autě nacvakala z okna asi 100 fotek zmiňovat nemusím.

Australská pofiderní GPS s displejem menším než na mém mobilu podle očekávání zklamala, což ovšem Hanz (opět nezapomenu podotknout, jako správný ozzik) nepředpokládal a nevybavil se mapou. Chvíli bloudění vystřídalo nadšení z prostornéhu luxusního domku a večerní procházce po nedaleké pláži, která by údajně měla být jedna z nejbělejších na světě. Jako bílá byla, to zas jo, ale víme jak to chodí.

Večerní bbq (i klokan byl), Hanzova hra na kytaru, ping-pong a pár kolektivníh her s jasným cílem co nejdřív opít protihráče, příjemně zakončily nedělní večer. I přes zamračné a deštivé počasí poslední týden jsme se probudili v pondělí do krásného dne a podle rad místních jsme se vydali na nedalekou pláž, kde jsme celou dobu skákali místy až do 3m vysokých vln.

Mě se jako správnému dobrodruhovi, podařilo při prozkoumávání okolní krajiny propadnout jednou nohou do řeky, na které byl nános něčeho, co vypadalo opravdu jako zem. Foťák byl naštěstí v brašně a tu jsem stihl vodou jen ocákat. Bbq v 11 večer, popíjení, pár filmů a bylo po druhém dni.

Celé úterý bylo pod mrakem a deštivo, stihli jsme koupit tři bodyboardy (což je prkno na kterém se leží a sjíždí vlny, podstatně jednoduší než surf) a vyblbnout se na jedné odlehlé pláži, která se nacházela v národním parku na druhém konci Jervis Bay. (foto jen ilustrační)

Po 4 hodinách únavné jízdy jsme byli večer v 10 zpátky v Sydney. Popsal jsem to ve zkratce. Bylo to super! Spolužáci Alexe vzali jako jednoho z nás a celkově se to fakt povedlo. Srandy kopec a legendární hlášku, nejen našeho výletu, "No worries mate" si budu nejspíš pamatovat navždy.

Fotky tady.

Balení na školní výlet a STAFF

Tak se tady až do středy neukážu a vlastně nikde. Zasvěcení tomu říkají bezinternetová zóna. Sbalím se (nechápu jak jsem zlenivěl, dva roky zpátky bych se na třídenní výlet balil čtyři dny předem) a za hodinu vyrážím na Central station, kde máme sraz. Jedeme totiž na školní výlet. Školní se jmenuje spíše jen proto, že tam jedeme jako třída, jinak to máme kompletně v režii. Místo, aktivity, dopravu. Nakonec to dopadlo tak, že jsme bookli velký rodinný dům na dvě noci na jíhu východního pobřeží u Jervis bay a dnes by nás měl učitel Hans vyzvednout malým vanem pro 13 lidí (doufám, že to sehnal). Má urputná snaha prosadit stanování v nějaké odlehlejší oblasti se nesetkala ze stran spolužáků a Hanse s moc velkým pochopením - bohužel. Ale i tak to vypadá na tři fajn dny už jen proto, že s sebou beru kanaďana Alexe, který se mě včera ve vířivce zeptal, jestli nemáme ještě místo, že by rád něco poznal a viděl.

No a z poslední doby toho moc nemám, pořád se učím nebo pracuju. Takže je na místě dlouho slibovaná fotka v tričku STAFF.

Tak se mějte a za pár dní se snad můžete těšit na nějaké fotky.

Zažehnání ekonomické krize a Sydney Tower

Zdá se, že celý svět žije ničivými požáry ve Victorii severně od Melbourne. Tady je toho taky plná TV i noviny, ale nebojte. Já jsem mimo centrum dění a nebezpečí mi nehrozí.

Probíráme ve škole nejrůznější témata, jedno z pondělka však stojí za zmínku. Učitel Hanz nám vyprávěl jak se rozhodla Australská vláda zažehnat ekonomickou krizi. Na účet by mělo každému svobodnému občanovi dorazit v brzké době $1000. (14 500Kč) Touhle částkou byly obdařeny před Vánoci i všechny rodiny. Zajímavé řešení, nicméně i tak si stěžoval. Zanedlouho jsem pochopil proč, říkal, že tisíc dolarů nic není, vzhledem k tomu, že platí za celou dobu co pracuje přes 40% daní. Já se z peněz bohužel radovat nemůžu, protože se to týká jen občanů austrálie.

Jinak jsme v neděli s Minsem zašli pokochat pohledem z nedaleké Sydney Tower, která se nachází v centru kousek od nás.

Tato dominanta vysoká 305 m (Eiffelova věž má 324 s anténama) je nejvyšším vyhlídkovým bodem v Sydney a druhá nejvyšší věž na jižní polokouli. Čekal jsem celé měsíce na hezké počasí až jsem to přehnal. Neuvědomil jsem si v jaké výšce věž je a že západ slunce způsobí nepříjemné odlesky oken. Fotky tedy nic moc, ale i tak byl výhled skvělý. Uvádí se až 90 km. Po celém obvodu jsou velké dalekohledy, takže nebýt clonící budovy, asi zamávám Timovi a Ellie do naší kuchyně.

Bylo vidět opravdu všechno a hlavně jsem si připadal jako ve staré hře GTA2, dole pobíhající pidilidi a jezdící auta. Kdo hrál ví.

Pár fotek tady.

Kanaďan Alex a Vánoční balík

Tento týden jsme vynechali kino. Pár lidí nemohlo a ostatní asi odradil tři hodiny dlouho trvající Benjamin Button. Přece, ale  jen pár novinek. Pozorní jedinci si už všimli, že semnou bydlí korejec Minsok, který obývá postel po dánovi Danovi, jenž musel z finančních důvodů odletět domů. Nenašel si tady práci, což je trochu s podivem, vzhledem k jeho skvělé úrovni angličtiny. Druhý nocležník francouz Hugo před více než týdnem odjel cestovat po Austrálii, neznámo kam, a pár dní na to volal, že se nevrátí. Což o to, nevadilo by mi si přivlastnit jeho Macbook a půlku věcí, které tady nechal, tvrdil však, že ho vyjde levněji, když se mu pro to staví jeho kámoš, všechno sbalí a pošle mu to poštou, než kdyby se měl vracet z Gold Coastu (nebo kde to vlastně je) zpět do Sydney. 

Postel zela prázdnotou jen pár dní a dnes večer se nastěhoval nový flatmate (fletmejt - spolubydla). Trochu jsem se bál, aby to nebyl zase nějaký příslušník asijské rasy (nic proti nim), ale dva korejci v bytě stačí. Zůstal jsem tady nakonec jako jediný, který si nemůže zanadávat a postěžovat v rodné řeči (leda tak sobě samému), k angličanovi Timovi totiž přibyl kanaďan Alex, který do Sydney přijel v rámci vysoké školy studovat achitekturu. Jsem tedy obklopen třemi druhy angličtiny, australskou, britskou a kanadskou. Někdo namítně, že ve všech třech zemích se mluví britskou angličtinou (v kanadě napůl s americkou, místy s francouzštinou), což je částečně pravda, ale rozdíl v přízvuku je více než značný. Časem možná poreferuju. Jo a vlastně dalším druhem je angličtina "asijská" ;) z níž bude stačit na úvod jedno více než výstižné slovo "piža" (pizza).

Jak už jsem dříve zmínil, tak mě napadá plno věcí o kterých bych tady rád napsal, ale časem to opomenu nebo se mi prostě jen nechce. Tohle sice není aktuální, ale i tak bych si to moc rád uchoval v paměti. Je skoro měsíc a půl po Vánocích (až se tomu nechce věřit) a jak každý jistě ví, na Vánoce děti dostávají dárky. Já jsem nebyl výjimkou. 

Rodiče s Lenkou mi poslali balík asi dva týdny před štědrým dnem. Což o to, že dorazil až na Silvestra, i tak jsem z něj měl obrovskou radost. Jaké, ale bylo překvapení, když jsem zjistil, že menší zdržení měli na svědomí celnící, kteří se neobtěžovali balík otevřít, prozkoumat, vhodit do něj pár letáčků, opět zabalit, oštítkovat a upozornit, že byla krabice otevřena. Důrazně jsem varoval, před posláním nějaké těžké věci, kdo by se s tím pak tahal zpět. Mé prosby byly vyslyšeny a po rozbalení na mě vykoukly černé tesilky (do práce), asi kilo mého nejoblíbenějšího cukroví, které napekly mamka s babičkou, vypadajícího po několiktisícikilometrové vzdálenosti trochu jinak než ho znám z domu a konečně Lenčin skvělý dárek - vlastnoručně vyrobený kalendář s fotkama! (omlouvám se za kvalitu, ale scanner tady bohužel nemám)

Ten mi teď stojí vedle pc na stole a kouká na mě Arthur z poza sněhové závějě v Alpách. Na úvodní stránce je Hruška samotná /jak můžete vidět/ a mimojiné tam je i štucek kofoly vyfocený během cesty po Dunaji. Děkuji!

Taronga Zoo

Už dlouho jsem plánoval navštívit známou Taronga Zoo. Věděl jsem, že to bude s mým čtením cedulek a focením, celodenní výlet a proto se mi nechtělo jít samotnému. Krásné prosluněné nedělní ráno snad zapůsobilo a nemusel jsem ukecávat dlouho. Nový korejský flatmate Min Seok (říkám mu Minso, což by měla být i správná korejská výslovnost) a ozzik Dejan se vydali semnou.

Z Circular Quay jsme dojeli ferry pod kopec, na nemž se rozprostírá 29 hektarů velká zoo. Dejan ještě nedávno bydlel v sousední čtvrti Mosman a tak nás hned ze začátku upozornil, že nebudeme platit nekřesťanské desítky dolarů za vstup a pohodlně (jako ostatní australské děti - dodal) to vyřešíme východovýma dveřma v suvenýr shopu. Nakonec hodil pár dolarů paní (která byla taky jeho známá) do okýnka u lanovky a nemuseli jsme ani šlapat po svých.

Nepletl jsem se, ztvrdli jsme tam do zavíračky a od poloviny už kluci začínali být na moje "wait, wait I am just going to take a pictur" alergičtí až nepříjemní. Těžký to úděl. Jinak zoo hezká, necelých 3000 zvířat, přes 350 druhů a všechno to bylo udělané zajímavě a tématicky. Když jsem si vzpomněl na poslední zoo z dětství (ani nevím kde to bylo) tak se mi vybavily asfaltové chodníky, stejné typy klecí a nebohá utrápená zvířata (opět přeháním), kdežto tady se cítíte skoro jako v přírodě, všude palmy, kousek moře, volně pobíhající některé druhy zvířat .. nebýt těch stánků s nanuky a cocacolou.

Nějak taky nechápu jak jsem si mohl asi po třetí připálit ruce a krk, když už je i tak mám docela černé (na poslední fotce z Manly to tak nevypadá - viz. Arthurův komentář). Namazal jsem se až to začalo červenat a bylo pozdě. Ještě, že jsem na každém kroku veřejné pojítka s pitnou vodou. V takových vedrech nezbytnost.

Ale byl to fajn, viděl jsem na půl metru klokana. Dokonce jsem si mohl sáhnout (ale neudělal jsem to).

Lvi, sloni, žirafy, medvědi, gorily, kondoři, brouci, hadi, koaly, metrové želvy, zkrátka bylo se na co dívat.

Neděli jsme zakončili nákupem asi deseti croisantů s párkem v čínské čtvrti (Dejan je jedlík) a rafinovaným vniknutím přes požární schodiště na zeleninový trh v Peddys Marketu, který se zavíral. Naskytla se nám tak možnost nákupu pomerančů, hroznů, broskví a čehokoli doslova za centy.

Fotky tady.

Surfing na Manly beach

Už jsem tady takovou dobu a ještě jsem o surfingu nic nenapsal, měl bych se stydět, vždyť je to národní sport. V sobotu po práci jsem byl domluven s ozzikem Nickem a jeho přítelkyní, (Channel :-D) která je záchranářkou na Manly beach, že zajedem zasurfovat. Počasí vyšlo, bylo vedro a docela větrno, takže skvělé vlny (na mě až moc). Netušil jsem však, že s sebou vezmou ještě tři další bláznivé kamarády.

Ale zpět k tématu. Jako letitý snowboardista mám dobrou průpravu, na surfu se stojí stejně, jen se člověk musí ve vodě z ležící polohy dostat do stojící, což většinou na vratkém kusu desky není až tak jednoduché. Fajn je ale to, že na sjezdovce jste omezení, jak lidma tak prostorem, kdežto v moři jste úplně volní. Rozdíl v čekání však až takový není, to co co si vystojíte v zimě na vleku, strávíte ve vodě čekáním na dobrou vlnu. Ale ano...vstát v 10, natáhnout wetsuit, vzít prkno do ruky, vyjít z terasy na pláž a celý den surfovat by mi nevadilo. I když už bylo pozdě odpoledne tak jsem se tam vydržel plácat asi 3 hodiny.

Ještě se zmíním k těm kamarádům. I přesto, že jsou do jednoho australani, vypadají každý úplně jinak a a kdyby stáli v řadě vedle sebe, tak by jste nikdy neřekli, že můžou být jedné národnosti. Je to jednoduché, Austrálie je poměrně mladá země, jejíž vznik se datuje teprve rokem 1770 a proto jsou všichni přistěhovalci.

Zleva srb, angličan a ind (? nejsem si u toho posledního úplně jistý). Většina z nich se tady narodila (nebo zde od mala žijí), mají australskou národnost, angličtinu, přízvuk, vzdělání prostě typičtí ozzici, ale na své předky nezanevřeli, a jsou na ně zdá se náležitě hrdí. Je jedno, že je jeden tmavší a druhý má šikmé oči. Rozumí si, chodí spolu do školy a jsou kámoši a tak je to tady dá se říci se vším a všude. Řekl bych, že právě díky té multikulturnosti jsou zdejší lidé na sebe tak hodní a milí. Cizinci jsou tady všichni a tímpádem nikdo.

Pár fotek ze soboty.