Jsem tady!

Uff. Nevím odkud začít, je toho hodně, dost jsem fotil a zkusím to tedy nějak spatlat.


Cesta do Prahy byla deštivá, ale dorazili jsme s docela dobrou rezervou. Stihli jsme i vyhlídkovou terasu a pár společných fotek.


Ve zkratce parking na Céčku, vozík a odbavovací hala. Váha ukázala 23,6 kg, ale nebyl s tím nejmenší problém, stejně jako s příručním zavazadlem. Loučení bylo hrozné (brečel jsem 5 minut, místo plánovaných 3 ;-) a mával jsem ze zakázané zóny ještě půlminuty potom, co už dávno mí blízcí opustili halu. Hned ze začátku měl let do Londýna půlhodinové zpoždění, měl jsem však přes dvě hodiny na přestup, takže se to dalo stíhat.


Letiště Heathrow je kapitola sama pro sebe. Pocit prázdnoty a beznaděje, když jsem sjel eskalátorem do haly s nástupištěm do dvou „meter“ a nikde nebyla žádná cedule, je k nezaplacení. Následná desetiminutová cesta autobusem z jednoho terminálu na druhý, byla taky komická, protože jsme ji absolvovali pouze ve dvou. Tím druhým byl čech Jirka, kterého jsem si všimnul již v Praze (on mne taky). Letěl primárně za prací, ale do Melbourne taky přes Hong Kong. Při kontrole jsme si museli zouvat i boty.

Let Heathrow - Hong Kong byl nejdelší a trval již zmíněných 12 hodin. Tragédie však nastala až v samotném letadle. To, že si vedle mě sedl asiat neznámého původu bylo v pohodě. Horší však byla rozmazlená malá holka, která mi od začátku bez přestání třepala sedadlem, tahala mě za vlasy (sám jsem se divil, že to jde :-D) a když měla možnost prskala mi zezadu na hlavu. Přestala až, když ji po mém vražedném pohledu usměrnila její (nejspíš) mamka. Uběhlo však půl minuty a proces se opakoval. Naštěstí jen do doby, než jsme vzlétli. Ještě, že tak. Pak jsem na chvíli usnul (a stačil si poslintat mikinu), snědl dva toustochleby, a pomalu jsme přistáli.


Hong Kong mě mile překvapil, odlétal jsem ze stejného terminálu, takže jsem našel gate, kouknul do shopu z elektronikou, vyčistil si zuby a přes usměvavé číňany usedl na palubu. Následovalo vyloženě nadšení, způsobené na první pohled o třídu lepším a větším displejem v opěrkách sedaček než u předchozího letu. Za 9 hodin letu do sydney jsem tedy stihnul jeden Discovery dokument, Amélii z Montmartru (byl to jeden z mála filmu s anglickými titulky)


a různé typy her, včetně packmana a arkanoidu. Před přistáním jsem si pustil The Best of Beatles a ani jsem se nenadál a skrz okénko jsem spatřil Sydneyskou operu.


Rutinní procedura na letišti, zakoupení travel pasu na bus a train a dojezd na ubytování. Mám střechu nad hlavou a to je hlavní. Spát jít nemůžu kvůli riziku rozhození biorytmu a v sedě únavou usínám. Tělo žije v domnění, že je právě 6 hodin ráno, tady jsou však 2 odpoledne. Musím vydržet alespoň do 8mi. Jdu se projít, omrknout okolí a koupit něco k snědku.

Mrkněte na fotky do galerky, o jídle jsem se raději nerozepisoval. Cathay Pacific se vytáhli, že si budu moci dát třikrát po dvě deci vílého Vína Chardonnay jsem opravdu nečekal. O zbytku, který Jirka Brňák nazval "kentus" se raději vyjadřovat nebudu.