29. listopadu 2008

GaffClub a motorka


Tak se zase po týdnu hlásím. Bilance 79 hodin tento týden padla, jednak se projevil nedostatek spánku (v pondělí jsem zaspal, ve středu mi ujel vlak a v pátek jsem v něm prozměnu usnul a probudil se o 7 zastávek dále) a druhak jsem tady nepřijel proto, abych makal 7 dní v týdnu, ale jen 6. Stěhováci se ozvali, že kasárny padají, IGA se mě sice na dnešní sobotu taky snažila uzmout, ale razantně jsem odmítl. Včera večer po práci jsme vyrazili do Gaff Clubu na Oxford street, kde kámoš Allan dělá DJe (volný vstup atp. ;-D). Bylo to fajn, dnes jsem se probudil až někdy v 1 odpoledne, posnídal a celý den odpočíval. Ani ven se mi nechtělo, je zima a prší. Předpověď však vypadá slibně a na středu slibují 31°C tak jsem zvědav.

Tento týden jsem v pekárně umýval stěnu a okna trochu méně, protože dokončovali stavbu pece a bylo potřeba semtam pomoct. Taky se mi potvrdilo, že svět je opravdu malý. Do dílny se nám přišel pochlubit jeden ze 4 týpků co skládali pec (prostý dělník od šmyru v montérkách). S otevřeným časopisem (na fotce pod motorkou), jenž držel v ruce se pyšnil nad svým dílem. Jaké překvapení bylo, když jsem nahlédl a zjistil, že ten onen je tvůrce a majitel pekelného stroje, který jsem vyfotil na Sydney Motorshow. Kdo pozorně prohlíží fotky, tak ví. (Detail 1 a detail 2)



Strávil nad tím rok života, vrazil do toho 50 000$ (750 tis.) a právem teď vyhrává spoustu různých ocenění. Je to opravdový unikát a originál. Překvapilo mě, ale to, že říkal, že na tom ujel pouhý jeden kilometr. Moc jsem tomu nevěřil a ptal se ho jestli je normální. Odvětil, že to není sranda řídit. Řazení je prý řešeno pomocí čudlíku vedle nádrže, takže se musíte pokaždé pustit řídítek. V časopise měl se svou motorkou asi třístránkový rozhovor a plno profesionálních fotek (jako je ta má výše). Netajil se tím, že ještě objede různé výstavy a promo akce, kde je tolik žádán a pak to asi prodá se 40tis. ziskem do USA kvůli dobrému kurzu dolaru. Doufá, že se tím bude živit. Fajn job, říkám si!

24. listopadu 2008

Pekárna, stěhování a 3 hodiny spánku denně


Někomu se můj plán zdál najivní, ale když se chce, všechno jde, zní pořekadlo. Já jsem toho důkazem! Najít si přes prázdniny tři práce (dopoledne, večer a přes víkend) se ze začátku jevilo jako nemožné. Obvolané inzeráty, rozdáno padesát životopisů a posláno sto mailů. Divte se nebo ne, ale práci mám. A jakou!

Vzali mě do pekárny. Je to sice daleko jaksviňa, ale člověk si nevybere. Musím být rád za všechno! Po té co jsem se pochlubil vystudovanou průmyslovkou s technickým zaměřením a brigádama ve slevárnách a v ejotím skladu, bylo jasno! Žádný pekař, žádná mouka ani pás. Byl jsem strčen do údržbářské dílny. Měli dovézt nějakou novou pec a potřebovali někoho kdo umí držet kladivo, aby asistoval u skládání. Samozřejmostí byla věta "I can use hummer very well" [umím používat kladivo velice dobře], což není až tak pravda (kdo mě zná ví), při každém klepnutí mrknu a při každém druhém se praštím do prstu. To v tu chvíli však nebylo podstatné. Na(ne)štěstí na pec naběhli 4 profíci a pomocná ruka nebyla potřeba.

Nějakou práci pro mě, ale bylo třeba najít a koho sedřít lépe z kůže, než práce chtivého studenta. Nafasoval jsem kýbl (viz. minulý update s vírem), stěrku, saponát, velké lešení a dostal za úkol umýt stěnu a okna podél haly (je to spíše továrna než pekárna, denně vyprodukuje tisíce kusů pečiva a importuje i do Singapuru). Nejlepší je, že jsem si mohl zvolit délku šichty. Vidina peněz ji vytlačila až na 10 hodin denně. Stát na lešení a dřít zaprasenou budovu není sranda, druhý den mě bolel každý sval na těle a takhle ztrávený týden jsem si nedokázal představit. Pro dokumetnaci extrémního stavu zažrané špíny přikládám fotku.


Celý týden jsem tedy umýval a umýval, akorát v pátek byla velká objednávka, tak jsem šel pomoct Ozzikovi Scottovi do mrazáku balit housky. Ostatní pracovníci v pekárně pracují stereotypně u pásu a mají šichty od půl třetí ráno do půl třetí odpoledne. Nakonec asi můžu být rád, že jsem na čerstvém vzuchu a tzv. svým pánem (;-D). Jo jinak mám další vtipnout příhodu. Když jsem byl tázán na své jméno, hbitě a pyšně jsem odvětil s krásnou váslovností Fak Laf! (tak aby to co nejpřesněji znělo jako Fuck Love [překlad google - seru na lásku]). Australanka a Filipínka se v tu chvíli mohly potrhat smíchy a dohodly se, že bude lepší, když mi budou říkat jinak.

Na sobotu jsem si sehnal nějaké stěhování. Nevěděl jsem co mě čeká, dostavil jsem se na místo setkání (vlaková stanice) a byl jsem překvapen. Stěhování probíhalo ve vojenském střeženém objektu, kde bylo plno obrněných aut a cvičících vojáků. Stěhovali jsme starou kasárnu do nové budovy.


Nevím jak to mají ozzici (zkratka pro australany) pořešeno, ale dohodnuto bylo stěhování od 7:30 do 17:00. Po hodině a půl jsme to měli hotovo a že jako můžeme jít domů. Trochu nefér, dohodli jsme se, že zaplatí aspoň tři hodiny a že toho bude přiští týden více. Ale viděl jsem vojenský areál, projel se po něm autem a konečně měl díky volnému odpoledne trochu času na odpočinek. V neděli jsem pak šel na odpolední šichtu do IGA, teď píšu tohle a chystám se do postele. Zítra vstávám zase v 5.

Abych to nějak shrnul. Za minulý týden mám tedy bilanci 79 odpracovaných hodin. Přes týden jsem každé ráno vstával v 5. Na 7:30 jel do pekárny, kde jsem 10 hodin makal. Dal jsem sprchu a jel rovnou do supermarketu, kde jsem končil o půl 12. Kolem 1 doma, přečíst maily, vyčistit zuby a ve 2 jsem usínal. V 5 zase vstávat a takhle každý den. Kdysi jsme si s Arthurem říkali, že by bylo fajn, kdyby člověku stačily jen 3 hodiny spánku a mohl těch zbylých 21 nějak efektivně využít. Teď muží s klidem říct, že to nejde. Alespoň ne s takovou fyzickou námahou. Spát denně 3 hodiny má za následek to, že se Vás pak někdo ke konci týdne zeptá jestli berete drogy (fakt mé oči vypadaly špatně), někdo Vám řekne, že jste makal nejpomaleji za poslední dva měsíce (zkuste dělat rychle po tolika hodinách práce) nebo do sebe musíte kopnout redbull a litr coly aby jste měli nějakou energii. Trochu jsem to, ale přes víkend dospal. Konečně si uvařil teplé jídlo (vajíčka :-D) a uvidím jak to půjde. Na tenhle týden mám stejný rozpis, takže nečekejte žádný update. Nebude na to čas. Dva týdny to vydržím a pak bude asi třeba něco vypustit. Nepřijel jsem tady ze sebe sedřít kůži (už teď by mi mohl mé mozoly a opracované ruce závidět nejeden celý život těžce pracující důchodce!)

Mějte pohodový a méně prací nabitý týden než já! See you next weekend.

21. listopadu 2008

Pohyblivé sedačky a vodní vír


Konečně se mi podařilo natočit pohyblivé sedačky v trainu. Tak sledujte, mají to fakt vychytané, skoro vždy sedím ve směru jízdy. (nakonci zamávám, to aby jste se na to dodívali a nestopli to po pěti sekundách).




Jo a taky se mi v nové práci (bližší info o víkendu) dostal to ruky kýbl s větším množstvím vody a měl jsem možnost otestovat jak je to s tím vodním vírem. Nezjistil jsem si to před odjedem a proto nevím. Tady se při odtoku točí voda v proti směru hodinových ručiček (tedy doleva). Zkuste to někdo v čr a dejte do komentů vědět jak to je. Jestli je to fáma nebo pravda. ;) dík.

16. listopadu 2008

Cleaning na dostizích


Víkend je pomalu zamnou. V pátek, sobotu a v neděli jsem byl v nové práci. Mým zaměstnavatelem na víkendy se stala cleaningová firma Cleanevent. Cleaning (klínink) neboli čištění a uklízení je tady častou prací, protože Ozzici jsou všeobecně hrozně nepořádní. (viz. níže). Cleanevent je velká mezinárodní společnost působící po celém světě, já jsem konkrétně na dostihovém ovále Rosehill Gardens a našim úkolem je kompletní udržování pořádku v areálu. V pátek jsem asi 6 hodin luxoval koberce v salóncích pro smetánku. (ism v záchodovém zrcadle s vysavačem ala batoh :-D)



V sobotu byl jeden z největších dostihových dnů v roce. Jelo se 8 závodů a očekávalo se až 15tis. lidí. Takovou atmosféru jsem nezažil ani na hokejové extralize. V Austrálii jsou dostihy jedním z nejoblíbenějších sportů a je to taky jistá společenská událost. Pánové v oblecích, dámy v róbách s klouboky. Sázejí o sto šest, pijí ještě víc. Je tady zvykem, všechny prohrané (v podroušeném stavu i vyhrané) tikety zmačkat a odhodit na zem. To by samo o sobě nebylo nic překvapivého, s postupujícím časem a hladinou alkoholu v krvi, se však na zemi začíná objevovat vše. Od plechovek, hranolků až po rozšlapané párky v rohlíku. Moc to nechápu. Příjdou vymódění a vyparádění a pak sedí v tom bordelu, který si hážou pod nohy. Hnus velebnosti.



V den D sem vyfasoval černou firemní košili s logem a jal se práce. Podmínkou byly černé společenské kalhoty (tzv. tesilky - ano nemám je rád) a černé boty. Mé černé kalhoty, které jsem si pořídil do supermarketu, však nesplňují podmínku "reprezentativní vzhled" a tesilky jsem si nestihl koupit. V nouzi poznáš přítele, říká se. Tentokrát se mi stal oporou filipínský kámoš Árí z práce (tímto mu ještě jednou děkuji a zdravím), který mi je ochotně s hláškou "no worries mate" půjčil. Je stejného vzrůstu, fajn, říkal jsem si. Jednu vadu na kráse to však přeci mělo, Árí má asi 5O kg. Nebudu Vás napínat. Knoflík skoro praskl, mé břicho taky a po 12ti hodinové sobotní šichtě jsem ty gatě nemohl rozepnout. Nic naplat, budu si muset pořídit vlastní.

Celou sobotu jsem byl tedy na nohou, obíhal stoly, odnášel plechovky od piva, láhve od šapmaňského a talíře. Lidí bylo moc, alkoholu taky a odpadků ještě více. Pronikl jsem trochu do tajů dostihových závodů, poznal jak funguje sázení a viděl na živo dostihy. Je úplně něco jiného, když stojíte pár metrů od dráhy, vidíte kousek od sebe tryskat svalnatá koňská těla a slyšíte dupot skoro přehlušený fanděním. Neděle byla už jen ve znamení úklidu, opět vyluxovat a uklidit VIP salónky, pozametat odpadky v areálu a jelo se domů. Práce je nepravidelná, protože dostihy nejsou každý týden, ale je dostihová sezóna a už teď vím, že se těším na další race (rejs)! See you.

Mrkněte na nějaké mobilovky z poslední doby.

13. listopadu 2008

Konec školy a burgrárna


V minulém updatu, jsem ohromen prací kitchenhanda, úplně zapomněl popsat konec školy a druhou práci.

Necelé dva měsíce na general english byly fajn. Třída E byla poměrně těžká a to, že budu přeřazen výše mi sdělili v posledním týdnu. Nastoupit do F však nebylo možné, protože mi v pátek začly prázdniny :-D ,ale tak je to pochopitelné. Nemůžou mít podchycené všechno. Snad jsem tedy nějaký pokrok udělal. Popravdě se mi do těch prázdnin ani moc nechtělo. Fajn prostředí, učitelé, výuka, našel jsem si kamarády a naučil se i pár slov korejsky. Ještě, že se tam v lednu vracím.

Opomněl jsem taky zmínit další zkoušku, na které jsem byl minulý týden. Kitchenhand mi zatemnil mysli a Nessies's cafe bar zůstal bez povšimnutí. Kousek od domu ve velkém obchodním centru hledali někoho do kuchyně na přípravu burgrů. Byl jsem tam dvakrát po škole na pár hodin s tím, že pokud se osvědčím, tak by mě vzali aspoň na víkndy. Podnik poměrně luxusní, zákazník si obědnal jídlo, dostal pager a my jsme začali v minikuchyni připravovat. Burger za $9 (120kč) stál zato. Čerstvě připravené naložené kuřecí maso, svěží ledový salát, majonéza. Nebudu to protahovat. Ochutnal jsem tam za celou dobu spoustu věcí. Za triumf považuju Lamb steak v delikátní marinádě v ceně dvouhodinového platu, který byl fakt chutný. Vedení se bohužel neozvalo, takže mi zbyl akorát dobrý pocit z vypitých plechovek, pravidelného ujídání a dobré zkušenosti.

Omlouvám se za chabost příspěvků v poslední době, ale využívám každou chvíli, abych mohl zamhouřit oko, takže na psaní moc času nezbývá.

9. listopadu 2008

Prázdniny a kitchenhand


Uaaah :) pracující osazenstvo pomalu přestane dýchat a spolužáci asi zrudnou závistí. Začíná tady hezké léto a já mám od pátku dva měsíce volna! Může se to zdát jako sen, krásná dovolená na písčité pláži a každodenní surfing. Realita je však zcela odlišná a opak je pravdou. Tím, že mám prázdniny pro mě padá omezení pracovat pouze 20 hodin týdně. Jedinečná možnost jak si vydělat nějaké peníze na cestování. Místo užívání si tepla a sluníčka musím hledat job. Celé dny, noci a víkendy chci makat.

Vzal jsem to za správný konec. Nebyla by to pravá návštěva Austrálie, bez zkoušky populární práce "kitchenhanda" (pomocníka v kuchyni). Každý mi říkal, že je to nejhorší práce u které nikdo nevydrží. Mě se však jevila každá možnost, jak vydělat peníze jako bezproblémová a neviděl jsem v tom nic těžkého. Včerejšek mě vyvedl z těžkého omylu. V sobotu v jedné restauraci na Bondi beach jsem naškrábal kýbl brambor, umyl snad tisíc talířů, přišel o zdřevěnělé nohy v důsledku stání šesti hodin u dřezu a ke všemu jsem se zpotil jako bych uběhl deset kilometrů. Byla to zkouška, za kterou se většinou neplatí. Lidé byli, ale féroví a ocenili mnou těžce oddřený večer na $40. Více se tam asi neukážu. Sice jsem si hezky popovídal s kuchtícím Ozzikem, ale tudy cesta nepovede.

Děkuji za dosavadní supermarket! Minimálně týden na něj neřeknu křivého slova.

2. listopadu 2008

Zákeřné napadení mravencem buldočím


V neděli jsme se vydali s Mirkem (zdravím Břeclav) na fotovýlet do Royal National Parku. Je to v jížní části Sydney, asi hodinu vlakem. Žádní lidé, krásná příroda. Počasí moc nepřálo, bylo zataženo, takže fotky nic moc. RNP byl založen v roce 1879 a je hned po Yellowstoneském národním parku, druhým nejstarším na světě. Žijí zde morští orli a také největší druh mravence. Konkrétně se jedná o jedovaté mravence buldočí (viz. obrázek), kteří dorůstají délky až 4 cm. Mají poměrně velká kusadla a žihadlo v zadečku. Zákeřní tvorové!

Po cestě jsme jich potkali fakt hodně, nafotil jsem souboj dvou jedinců (pro zvětšení klikni) a v rámci vědy je podrobil extrémní zkoušce.



Mravenci by totiž měli bez větší újmy přežít požár a vydržet nějakou dobu pod vodou. Do mraveniště jsem jemně šťoural klackem a pár vyvolených jsem opatrně zasypal hromádkou písku. Podle očekávání se vyhrabali ven. Osudným se mi stalo detailnější prohlížení této bestie zavěšené na klacku. Ucítil jsem hroznou! bolest na kotníku, odhodil jsem klacík a ohnal se po krvelačném mravenci hbitě rukou. Zaútočil na mě sice přes ponožku, ale bodnutí včelou je podle toho slabý odvar. Půl minuty jsem skákal, řval jak to bolí a poslouchal Mirkovo "vidíš, já Ti říkal, že se k nim nemáš takhle chovat". Malý otok na kotníku nevěštil nic dobrého. Tihle mravenci jsou poměrně silně jedovatí. Připravoval jsem se na nejhorší, kolaps po pár krocích...bolest....pomalá smrt...no dopadlo to dobře. Jsem živ, zdráv a chodím. Doma na internetu jsem zjistil, že aplikace protilátky není nutná. Smrtelná dávka je až při kousnutí třiceti mravenci. Měl jsem štěstí.

Nafotil jsem i kousek krajiny a nějaké makra.

1. listopadu 2008

Brazilci zdraví Česko


Dnes jsem šel z práce přes QVB (Queen Viktoria Building), což je stará viktoriánská budova, ze které je uděláno stylové nákupní centrum, a viděl jsem svůj první letošní vánoční stromek. 1.11.2008. Vánoce už klepou na dveře, všude plno ozdob a světel. Jen ten sníh venku nikde. Vím, že to všichni obchodníci přeháněli, ale nevzpomínám si, že by v čr byla Vánoční výzdoba už na začátku listopadu. Nebo se pletu? Jak je to tam teď?

Z poslední doby jsem uploadnul krátké videjko, které jsem nazval "Brazilci zdraví Česko". Tak mrkněte jak jim to jde klukům :)) jinak mě překvapilo, že svou rodnou zemi nazývají "rubbish" (odpad, špína) a považují mě za blázna od té doby, co jsem jim řekl, že bych chtěl jižní Ameriku navštívit. Taky se při jednom rozhovoru hrozně smáli, tvrdil jsem totiž, že je to z místa mého bydliště do hlavního města daleko (něco kolem 400km). Pro ně je to směšná vzdálenost. Bydlí v SaoPaulu, kde žije 20 mil. lidí a 400km pro ně znamená jet na druhou stranu města za babičkou.