Doma, shrnutí, statistiky a poděkování

Objet rodinu a pořádně se vyspat bylo důležitější než blog a proto se ozývám s menším spožděním. Nemusíte mít tedy strach, letadlo nespadlo a výbušninu mi nenašli.

Jsem doma! Neuvěřitelné. Seriál "Chudý vesničan ve spárech velkoměsta" je u konce. Když se podvozek rozhrkaného letadla společnosti British Airways dotkl ruzyňského asfaltu, skoro mi ukápla slza. Byl jsem si jist, že teď už se ten trup zřítit nemůže a uvědomil jsem si, že jsem to všechno zvládl!! Obrovská zkušenost je za mnou a začíná mi normální život. Plná lednice jídla, 7 hodin spánku, díry v cestách, nepříjemné úřednice, ale taky rodina, kamarádi, čepovaná kofola a vodárna! Díky za to.

Jak už jsem předeslal minule, hodilo by se nějaké resumé. 7 měsíců, je poměrně dlouhá doba. Pobyt u klokanů mi dal mnohem víc, než jsem původně očekával. Některé věci jsem popravdě čekal lehčí, některé bych si naopak tak složitě nepředstavil ani ve snu. Když je špinavé triko, je ho třeba vyprat jinak by nebylo v čem jít do školy. Když dojde v lednici jedna ze dvou věcí (sýr a máslo) je třeba zajít do obchodu a nakoupit. Když nejsou peníze musí se pracovat. Když se má spát tak se učí do školy. Když jste sami ,nemá Vám kdo pomoct. Tohle si člověk doma nejspíš nikdy neuvědomí. Do toho neznalost jazyka, prostředí a časový posun. Jiná kultura, strava a mentalita lidí.

Opravdu je to pro mě velký úspěch a až teď si uvědomuju jaké, že jsem to měl štěstí. Měl jsem vytyčeno několik cílů. Hlavní důvodem bylo naučit se pořádně anglicky. Dalším, být od prvního dne absolutně finančně soběstačný. Tzn. pokrýt základní životní náklady (zaplatit jídlo, nájem a dopravu). Do třetice si vydělat na to, abych poznal Austrálii a ze zbylých peněz rodičům splatit školu a útrapy spojené s mým odjezdem (denní mytí čtyř talířů místo třech jen proto, abych alespoň imaginárně obědval s něma, každotýdenní uklízení mého pokoje, kdybych se náhodou vrátil dříve atp.).

Angličtinu jsem tam neměl s kým porovnat, ale poslední měsíc cestování mě utvrdil v tom, že jsem se tam přece jen něco naučil. Bez přemýšlení vedu konverzaci ,dá se říct na jakékoliv téma. Od prvního dne jsem opravdu neviděl ani korunu, dokázal jsem bydlet v poměrně luxusních podmínkách a hlady jsem taky neumřel. Je až s podivem, že se mi za tak relativně krátkou dobu podařilo vydělat i tolik peněz, abych pomocí všech možných prostředků viděl tak obrovský kus země, koupit si nějaké věci a co zbylo dovézt domů a částečně splatit dluh. Rozepsal bych se více, ale nechám si to na vyprávění.

Na závěr bych chtěl všem moc poděkovat. Celé rodině za přízeň a podporu, kamarádům, že na mě nezapomněli a Lence, že mě i po tak dlouhé době půl hodiny v slzách objímala na letišti. Necelých 6500 tisíc lidí na blogu za dobu sedmi měsíců jsem fakt nečekal. Návštěvnost skoro 30 lidí denně v průměru, mě motivovala nepřestat psát a teď jsem za to rád. Zamozřejmě jsem nezapomněl vimplantovat google analytics a tak mám podrobnou statistiku o veškerém pohybu.

Na mapě vidím, že se na blog podívali lidé z 52 zemí, i z takových jako je Rumunsko, Brazílie, Senegal, Ghana, Venezuela, Norsko, Panama, Izrael a plno dalších včetně samozřejmé nejčastější Canady, kde je Arthur, Austrálie, kde jsem byl já a ČR. Pořád přemýšlím čím to, že u nás má nejvíce návštěv Praha, druhá je Ostrava a třetí teprvé rodný Třinec. Měst odkud lidé ke mě zabloudili je více. Děčín, Louny, Litomyšl, Cheb a mnoho dalších. Průměrně strávili čtenáři na stránce přesně 2 min. a 47 sec. což je docela dost vzhledem k nevelké četnosti updatů. Obrovskou radost mám z toho, že celých 68,57% lidí používalo k prohlížení FireFox. Druhý se stále bohužel drží IE. Kdo tedy ještě nepřesedlal, je na čase. Lidé surfovali nejen pod Windowsema, ale dokonce i z Iphonu a Symbianu.

Klíčová slova, podle kterých se lidé na blog dostali si zaslouží vlastní odstavec. Nejčastějším bylo samozřejmě naťukání slova "vasucek". Ale objevily se i hesla, která mě dostala. Čtyři lidi například použili pro vstup slovní spojení "želva s dlouhým krkem", jiní "naložené kuřecí maso", našli se i tací s "alpy holky" a "co je vaječina". Hezké "jak vydělat cestováním" a diskutabilní "směr odtoku vody". Někdo chtěl pracovat a zkoušel štěstí s "chci makat". Ale mezi perly bych zařadil "holly shit", "nahatý děvčata" a "václav s přezdívkou vanesa".

Ke slibovanému porovnání tělesných proporcí taky došlo. Váha kleska o více než 3kg na 62,6kg. O předpokládaných 5 čísel jsem se nevytáhl. Porostl jsem jen o tři na 172 cm.

Tolik ke statistikám. Ještě jednou děkuji všem za podporu. Putování je u konce a tímpádem i mé blogování. Možná časem aspoň do alba nahodím nějaké fotky z cestování, aby se mohli podívat i Ti, kteří se nedostanou na promítání. Takže teď už bez obav mažte url z oblíbených.

Sydney Airport - hodina pred odletem

Tak posledni update az ted. Je to domaaa [skoro]! 26kg zavazadlo proslo - nechapu! Horsi cestu metrem na letiste jsem nezazil, i ja statny mlady muz jsem mel problemy. Celkem mam neco lehce pres 40kg veci. Ovesen dvema mikinama a bundou ve ktere mam po kapsach cca 4kg knih jsem se stydel na sto metru. Lidi v zabkach a kratasech a ja jako bych jel na Aljasku. Potim se az za usima, ale hlavne, ze jsem odbaven. Ted uz jen preckat ty nekonecne hodiny v letadle, doufat ze mi nenajdou vybusninu v prirucnim zavazadle a navidenou v cr. Stastny let Vasku.

Pár hodin před odletem domů

Nevěřím tomu, že to píšu, ale tohle je můj poslední update z Austrálie. Před pár hodinama jsem úspěšně přistál v Sydney a pár minut na to jsem si pochutnával na přichystané věčeři s radostnýma spolubydlícíma, ktěří mě přivítali s otevřenou náručí.

Sbalím si svých pět švestek (chápej - nevím kde těch 30kg narvu) a za necelý den vzlétnu směr HongKong. Zatímco u nás budou všichni koledovat vajíčka, já budu vyřizovat nějaké věci ohledně daní, utratím poslední peníze a se všema se rozloučím.

Měsíc cestování byl náročný. Spaní v buse, nabitý program a jen pár hodin mezi přestupy mi daly zabrat (fakt jsem stíhoval ať mi to jako neuletí). Letadlem, jachtou, autem, busem, vlakem a pěšky jsem urazil více než 12 000km. Taky každý den s novýma lidma a stále se opakujícím "Hi I am Vašek...eh? Va what?...V-a-š-e-k", bylo únavné. Nemůžu za to, že angláni nemají Š (jako Fucklove jsem se přestal představovat po prvním týdnu a neustálém výsměchu). Hold to opravdu nemám lehké.

Uploadnul jsem pár fotek na ukázku. Pořád přemýšlím jestli na net v budoucnu nahodím všechno nebo ne. To aby jste se měli na co těšit. Takže zatím malá ochutnávka a nějaké promítání doufám bude. Zážitků a fotek je hodně.

Nějaké statistiky a srhnutí snad až z ČR. Nerad předbíhám a zatím jsem pořád tady. Kdo ví, možná zítra zjistím, že mi propadlo vízum :-D. Tož mi popřejte šťastný let a snad brzy naviděnou.

Whitsundays Islands and Fraser Island

Aktualne zdravim z hlavniho mesta Queenslandu Brisbane. Ostrovy jsou za mnou. Potapeni a snorchlovani z jachty na Whitsunday Islands bylo fajn, ale diky trochu horsimu pocasi nebyly podminky tak dobre jako v Cairns. I tak jsme toho videli hodne. 20ti clenna posadka se bavila a Novozelandsky kapitan se nezapomnel kazdy vecer opit. Airlie beach odkud jsme vyplouvali jsem si sice predstavoval trochu vetsi, ale backpacker ve kterem jsem sdilel pokoj s dalsimi 16ti lidmi ma ocekavani naopak predcil. Na snimku znama Whiteheaven beach.



Pres noc jsem popojel dolu do Hervey bay odkud jsme byli vypraveni v jeepu [Toyota LandCruiser] na Fraser Island, ktery je se svymi 123km delky a 22km sirky nejvetsim pisecnym ostrovem na svete. Najdete tam kolem stovky pruzracnych sladkovodnich jezer, plno pisecnych dun a jeste vice divokych psu Dingo. Jedine komunikace, po kterych se da jezdit, tvori ujezdene hrbolate piscite stezky a plaze. Jak uz to tak ale byva, nemuze byt celou dobu hezky a nam dva z trech dnu prselo. O to byl pozitek z jizdy 4x4 zazivnejsi. Spani ve stanu uz bohuzel ne. Mam i nejake videa tak se teste, v zivote bych nerekl, co vsechno je schopno auto vyjet [a to uz jsem toho prosim zazil dost ;-D]. V parte 4 kluku z Walesu byl i jeden automechanik, takze jsme se nemeli ceho bat. Horsi to bylo s odhodlanym italem Francescem, ktery se hrnul do rizeni, ale zvladl to kluk bravurne. Jsem ziv a zdrav. Na fotce Vrak lodi Maheno z roku 1905.



Dnes jsem prosel mangrovovy les, centrum Brisbane a dal si vybornou veceri v cinske ctvrti. Zitra toho omrknu vice a odpoledne letim zpatky do Sydney, kde me cekaji nateseni spolubydlici. Mesic byl tak akorat, pomalu mi dochazeji ciste trenky a penize. Jeste se ozvu.

Kakadu National Park a Velky Barierovy Utes

Uff. Tak jsem navstivil tropicky Darwin v Severnim teritoriu a jednu z casti velkeho barierove utesu [GBR - neplest s britanii ;-D] z mesta Cairns na pobrezi Queenslandu a musim rict, ze pokud jsem tady pro neco fakt jel, tak to bylo tohle.


Na potapecske lodi mi delal buddyho ozzik Pete. Videli jsme 6x zraloka, rejnoka, hejna obrovskych ryb, nadherne koraly, obrovskou morskou zelvu. Proste maraton, jidlo, ponor, jidlo, ponor...zustal jsem sice jen na jednu noc, ale zeme se mi kymaci pod nohama jeste ted. I pres docela velkou pauzu od posledniho ponoru v lete jsem to zvladl bez vetsich problemu. Opravdu nadhera. Dal jsem na rady ostatnich a v Sydney jsem se nepotapel, vsichni rikali setri penize na great barrier reef. Meli pravdu, pokud se tady nekdy vratim tak to bude prave tohle misto.


Darwin a Kakadu National Park taky stal za to. 3metrove termitiste, spousta ptaku, krokodyli morsti, hadi, pavouci velikosti dlane a opet malby domorodcu tentokrat kolem 20 000 let. Arthur bude mit radost.

Osazenstvo na obou mistech skvele. Nevim jestli cesi necestuji nebo co, ale potkavam same canadany, holandany, amiky nebo nemce.

No nic, mel bych se poradne vyspat. Zitra brzy rano vyrazim dolu podel pobrezi a v nejblizsi dobe bych mel z Airlie Beach blize poznat z jachty Whitsundays Islands.

Pravy australsky outback

Pisu jak jsem sliboval. Outback je za mnou a bylo to krute v tom pravem slova smyslu. Cekal jsem, ze to nebude relax u bazenu, ale extremni teploty, ktere v techto koncinach na konci letni sezony nejsou obvykle, byly moc i na me. Po prvnich dvou chladnych dnech nastalo peklo. Muselo byt snad 50 stupnu. I s klimou v aute jsme umirali, v noci se nedalo spat a jedine misto, kde se dalo pres den prezit byl stin. Zavzpominal jsem si na Recko, kde jsem jako 8mi lety v noci lehal na studene kachle na balkone. Ve spacaku v busi bohuzel zadna takova vymozenost nebyla a teploty dosahovaly vyssich hodnot. Nerad to rikam, ale doufam, ze podobne utrpeni uz nezaziju [prehanim]. V aute a stinu, se ale porad sedet nedalo, takze jsem za celou tu dobu na sebe vypatlal tunu opalovaciho kremu a denne jsem vypil nejmene 5l odporne horke vody z kanistru, ktery se celou dobu vyhrival na slunci.

O tom jak narocne to bylo svedci i kolaps jedne anglicke spolucestovatelky, ktera to bohuzel nezvladla a byla letecky transportovana do Alice Springs [nebojte se, je v poradku]. Lidi se seslo trochu vice, nez jsem predpokladal, ale i presto jsme meli skvele osazenstvo. Anglicanky, tri holandane, svycari, australska vedkyne z Papuy Nove Guinei a kanadan CW [sidablju] s cinskymi predky, narozeny na Borneu a zijici poslednich 10 let ve Svycarsku :-D. Nesmim opomenout ani skveleho gajda, jimz byl zkuseny 50kilovy ozzik Hugh [hju], jenz i pres svuj vahovy hendikep zastal za dva a odvedl velky kus prace, kdyz oddane lehal do rozhaveneho pisku pri nescetnych opravach auta. Historky jako, ze nam malem upadlo kolo drzici jen silou vule pomoci jednoho sroubu si necham na doma. Bylo by to na dlouho.

Zvladl jsem to. Prosedel jsem nekolik tisic km ve stale se tresoucim jeepu, videl jsem pravou poust, stred Australie, tisic let stare malby aboridzincu, opalove mesto Cooper Pedy, Uluru, Kings Canyon a skalni utvary Katja Tuta. Mam spoustu fotek, takze se mate na co tesit. Dnes je to bohuzel bez diakritiky, ale jinou klavesnici tady nemaji. Za necele dve hodiny letim do Darwinu. Drzte se.

Pár hodin před cestováním a večeře u Korejců

Tak je to tady. Zkoušky mám zdárně za sebou (po gramatické části jsem se rozloučil s dobrým výsledkem), jsem sbalen a ráno vyrážím. Posledních pár dnů bylo poměrně hektických, dříve zmíněnou pastu a opalovací krém jsem si nestihl koupit, ale to se vyřeší za provozu. Máslo z lednice podaruju Minsovi, zbytek sýra Alexovi a nic mi nebrání ráno opustit velkoměsto, jež mi bylo do teď australským domovem.

Ve čtvrtek se semnou chtěli spolubydlící rozloučit ve velkém stylu a tak jsme jako už tradičně (minule s Timem) vyrazili do restaurace. Mé přání bylo jíst něco netypického. Ellia navrhla nejlepší korejskou restauraci v Sydney. Slavná je tak, že jsme si třičtvrtěhodinové (ano čtete správně) čekání na volný stůl zpříjemnili sklenkou vína v protějším klubu. Nechal jsem tam sice jmění, jak se na poslední večeři sluší a patří, ale jednoznačně to byla nejlepší zkušenost co jsem tady měl. Zjistil jsem, že jíst pomocí hůlek je luxusně pohodlné a korejské jídlo chutná lépe než vypadá. Nebýt těch čili papriček všude okolo a následné půlminutové nemožnosti dýchat.

Příjemné to zakončení. Tož se doma držte, myslete na mě semtam a snad se po cestě odněkud ozvu. Jednou týdně tady můžete kliknout.

Cu mates.