Canberra a Snowy Mountains

Po menší odmlce se zase hlásím. Chvíli trvalo než jsem vstřebal dojmy a zpracoval všechny fotky. O víkendu jsem se totiž zůčastnil intenzivního kurzu Polštiny. Slovo dalo slovo a nabídku, kterou jsem dostal od spolužačky nešlo odmítnout. V pátek ráno jsem vyrazil s polskou posádkou (čítající tři polky a jednoho poláka) do hlavního města Austrálie Canberry a následně do Snowy Mountains, kde jsme měli v úmyslu pokořit nejvyšší horu Austrálie Mt.Kosciuszko.

"Cestu jsme absolvovali v prostorné Elantře" (vsuvka pro Jarka :-D). Seděl jsem na místě spolujezdce, takže jsem se celou cestu cítil jako řidič, jen ten volant mi chyběl. Při výjezdu z e Sydney jsem se nestačil divit. Ve chvílích, kdy jsem nespal (asi 30 minut, ze 6 hodin jízdy), jsem obdivoval úchvatnou krajinu. Všude plno prostoru, žádné domy, malý provoz, buš a horko (a to prosím ještě není ten správný outback). Do Canberry jsem se těšil, měl jsem nastudováno plno informací z průvodce, ale hned při vjezdu jsem byl docela zklamán.

Canberra, leží asi 300km jihozápadně od Sydney a na jejím místě dříve stávala malá ovčí farma, teď je město soustředěno kolem uměle vytvořeného Burley Graffinova jezera. Australané se nemohli dohodnou jestli bude hlavní město Sydney nebo Melbourne a proto v roce 1908 vypsali mezinárodní soutěž, kterou vyhrál americký zahradní architek Burley Griffin. Tak započala stavba Canberry, města, které mělo být na půli cesty mezi dvěma výše jmenovanými. Je to hezky naprojektované, je fascinující, že je tam vše souměrné, že tam nejsou mrakodrapy a díky skvělému rozvržení ulic ani dopravní zácpy, ale takhle chladně a prázdně na mě nepůsobily ani pravé komunistiké města v Rusku. Není tam žádná hromadná doprava, žádné reklamy, žádný ruch, prostě nic, co by člověk od města očekával. Působilo to na mě trochu depresivně. Neviděl jsem však vše, a nerad bych městu nějak křivdil. Své příznivce si určitě najde, když tam žije něco kolem půl milionu lidí.

Abych nepsal půl dne tak to zkusím shrnout. Byli jsme se podívat v parlamentu - centru australské vlády a demokracie. Budova stará 20 let vypadala, jako by ji otevřeli před rokem. Nejvíc Vám asi ukážou fotky. Za zmínku taky stojí 220 tun težký stojan na vlajku.

Vyjeli jsme taky na Mount Ainslie, což je jeden ze čtyř vrcholků, mezi kterými se město rozprostírá. Byl odtamtud nádherný výhled na město a teprve tam vynikla symetričnost a preciznost Griffinova návrhu. Být to na mě, tak bych se určitě ještě podíval na Válečný památník, kde je jedna z největších mozaiek na světě a taky do národní galerie. Polští spolucestovatelé však byli jiného názoru, byl jsem v menšině a nezbývalo mi nic jiného, než se podřídit. Odměnou mi byla pizza, kterou jsem neměl už dva měsíce (přemýšlím, jestli jsem měl někdy delší pauzu). Plni sil a odhodlání jsme pak vyrazili vstříc sněžným horám na jih, které jsou součástí velkého předělového pohoří. Po cestě jsem nezapomněl vyfotit klasickou a častou značku "pozor na klokany". Ti si vesele hopskali podél cest.

Poláci měli booknutý backpacker (ubytovnu) v malebné horské vesničce Thredbo. Já s něma jel však na poslední chvíli a proto jsem spoléhal, že se vyspím na podlaze. Samonafukovačku jsem přece netahal přes půl světa pro nic za nic, že. Nemilé překvapení však nastalo, když jsem zjistil, že budu moct přejít přes recepci až v 8, večer, když odejde paní recepční. Půlhodinové mrznutí venku jsem přežil (fakt tam byla kosa) a ze strachu, že mě odhalí (ubytovna byla fakt malá) jsem se rozhodoval, jestli mi mytí zubů stojí vůbec zato. Ranní včasné probuzení nebylo o nic příjemnější, měl jsem totiž odejít dříve než paní recepční bude vzhůru. Ti kdo mě znají však ví, jaký jsem spáč. Nepodařilo se mi to. Paní tam byla dříve než jsem očekával a proto jsem se hezky po česku vytratil oknem přes balkón. Ušetřených $30. Bod pro mě. Čekání na komicky mluvící Poláky jsem si zpříjemnil srazem veteránů. Na nedalekém plácku bylo asi padesát Triumphů.

Pofotil jsem, pokochal se a pak jsme vyrazili zdolat Mt.Kosciuszko, hora vysoká 2 228 m.n.m. nese jméno po polském generálovi Kosciuszkovi. Správná výslovnost je tedy Koščůško, ale Ozzici (australani) říkají Koziosko. Zvolili jsme nejdelší trasu, ale i tak to byla (pro mě zkušeného a světaznalého ;-D) docela procházka. Cestou jsme šli místy i po sněhu a byla tam fakt zima. Docela rozdíl, dole se dalo chodit v kraťasech a nahoře bych bez bundy asi umrznul. Památeční foto na střeše Austrálie a mizeli jsme dolů.

Další noc jsem po naléhání většiny raději zaplatil a mohl si tak vychutnat ničím nerušené mytí zubů (mamka jistě ocení). Ráno jsem vstal o hodinu dříve, protože se v čr měnil čas a můj mobil ho ze zatím nezjištěných důvodů změnil taky. Cestou zpátky jsem ještě stihl vyfotit a natočit ptáka Emu (čímž se popírá mé dřívější tvrzení o existenci těchto obrů pouze na NZ).

Děkuji rodičům zato, že jsem se narodil v pohraničí. Po dvou dnech v polské společnosti jsem v sobě totiž objevil jistou lingvistickou anomálii, nedělá mi žádný problém plynule mluvit v Polském jazyce o jakémkoliv tématu. Znalosti polštiny jsem si rozšířil již na Mazurech, ale teď jsem zjistil že, rozumím asi 90%. Je to až s podivem, když vezmu v potaz to, že už spolužáci z Frýdku-Místku (pouze 25km) nerozumí skoro ani slovo. Netušil jsem, že by se mi výuka "ponašemu" dědou, babičkou a blízkými sousedy mohla hodit i v klokanově. Smáli se sice co deset minut různým mým pofiderním výrazům, ale bylo to oboustranně obohacující.

Taky mám velkou naději, že tady půjde cestovat i s rozumným finančním obnosem. Cesta tam i zpět dlouhá 1100km, mě stála $26 dolarů, což si tady vydělám za dvě hodiny. Doufám tedy, že se ještě někde podívám.

Fotky z víkendu tady.