DVD Futurama [ JB Hi-Fi ]

Nějak jsem ještě opomněl zmínit, že jsem si před časem udělal radost. Ind z práce mi poradil, že se dá velice levně nakoupit elektronika, dvd a plno věcí v JB Hi-Fi [čti džejbí-hájfáj]. Při překypujícím stavu mého bakovního konta jsem uslintával nad zrdcadlovkama, které se pohybují ve stejných cenách jako u nás, ale s tím, kolik si tady vydělám mi to příjde tak 4x méně. Nehledě na ty objektivy, nicméně zůstal jsem nohama pevně na zemi a odnesl si odtamtud alespoň 4.sérii Futuramy na DVD.

Když už se učit angličtinu, tak ve všech směrech. Co je však hlavní, je ta radost z 4 diskového setu a dvd krabičky za neuvěřitelných $24. Neodpustím si zase jedno přirovnání. Pro mě to je cenově levnější, než pro Vás dvd příloha v časopisech za 50 Kč. No nekupte to. Budu se muset držet, abych nekoupil každou sérii. A to nemluvím o simpsnech (na které jsem se raději ani nedíval, protože teď nově vyšla 18. nebo 19 série).

Hudební CD, soundtracky a plno věcí se tam dá sehnat pod $10, což při aktuálním kurzu vychází na něco přes 100kč. Když se domluvíte, bude Vás dostatek a zaplatíte si poštovné, klidně do čr pošlu balík ;) do té doby tam raději nevlezu, protože bych určitě podledhl a kdo to pak má tahat domů. Věcné připomínky a objednávky dole v komentářích.

Test a Australian Museum

Dneska jsem byl na Miltonu psát vstupní test na FCE, aby mě nechali od ledna studovat. Nějak se mi v čr nedoneslo, že budu muset ještě něco takového dělat a proto to bylo docela překvapení. Představa, že to nezvládnu byla hrozivá, ale ani tak jsem se na to nepřipravoval. Test obsahoval klasické 4 části. Dopis, gramatiku, reading a listening. Měl jsem pocit, že mi to sedlo. To se potvrdilo, když mi poslali mailem odpoledne vyrozumnění, že jsem to udělal. Uff.

Už dříve jsem se také chtěl podívat do Australian musea. Jako všechno i tohle museum tady zavírá v 5 a mě se tam nikdy nepodařilo dostat v nějakém rozumném čase, abych si vše pohodlně stihnul projít. Dnes po testu se naskytla skvělá možnost, podtržená nedávno otevřenou výstavou fotek "The Wildlife Photographer of the Year 2008", kterou jsem si jako budoucí profesionální fotograf (modří vědí) divoké zvěře nemohl nechat ujít. Nervozita před testem, má roztěkanost nebo jen obvyklý nedostatek času způsobily, že jsem si doma zapomněl kartu do foťáku. Po zaplacení vstupu, vytažení foťáku z batohu a přečtení oné nepříjemné hlášky na displeji, by se ve mě krve nedořezal. Ale co už, i tak jsem to nestihl projít tak důkladně jak jsem chtěl a nejspíš se tam ještě někdy vydám. Cvakal jsem tedy alespoň mobilem.

U fotek jsem strávil neúměrně dlouhou dobu, ke každé byl krátký popisek s příběhem a technické detaily (použitý objektiv atp.). Fakt nádhera, místy jsem měl husí kůži ;-D. Další pecka byla výstava fotek Franka Hurleyho, který v letech 1920 - 1923 podnikl dvě expedice na Papuu-Novou Guineu. Z expozice mě pak nejvíce zaujaly asi kostry a taky dinosauři. (videjko, jak se Vašek snažil rozpohybovat kostru na kole)

Co jsem proletěl, tak bylo oddělení nerostů a šutrů. Jinak tam bylo plno vycpaných zvířat, ptáků, brouků, kompletní historie aboridžinců, interaktivních udělátek, projekcí, zkrátka věcí tak na dva dny. Líbilo by se Vám tam. Nacvakal a natočil jsem toho hodně, ale i tak už vidím, že je zas příspěvek delší, než jsem plánoval. See you.

Kusu liščí

Jdu si takhle předevčírem z práce domů. Je půl jedné v noci, blížím se ke vchodovým dvěřím a periferně vidím jak se něco krčí na plotě. Nevěřil jsem svým očím. Myslel jsem si, že je to Possum, typické australské zvíře. Klíč k určování australské fauny a flóry však prozradil, že se jednalo o zvíře s názvem Kusu liščí (Trichosurus vulpecula - pro Arthura), který však k pussumovitým patří.

Délka těla 35 - 55 cm. Váha 1,5 - 4 kg. Středně velký vačnatec s chundelatým ocasem vyskytující se po celém východním pobřeží. Je všežravcem, živí se hmyzem, ptačími vejci a mláďaty, listím, výhonky a plody všeho druhu. Klokan to není, ale i tak mám radost.

Christmas party

Po menší odmlce se zase hlásím. Vystřízlivěl jsem po sobotní Christmas party (pro našince vilijovce), která začinala v sobotu v 19:30 v hotelu Cremorne. Vánoční akce z práce, těšil jsem se. Kdoby taky ne, když bylo všechno zdarma ;-D. Bylo tam okolo čtyřiceti lidí, protože majitelé mají ještě další dva obchody. I tak jsem to, ale čekal trochu ve větším stylu. Tady je jedna z mála fotek, na které jsem zachycen s nepálci a filipíncem (ať to vypadá jakkoliv přitepleně, není! Ale mám kluky rád, jsou féroví a i přes odlišnou barvu pleti, mě přijali za svého)

Nicméně příjemný pocit pít celý večer neomezeně na baru. Kluci se do toho opřeli a ten, kdo si odnášel jen jeden drink, nehezky okřikli "Když je to free, tak vem aspoň 4". Vzhledem k tomu, jací jsou majitelé skrblíci, jsem očekával, že volný účet zavřou kolem 10 večer, ale nestalo se tak. V Cremornu [čti krimórn] jsme to zabalili něco kolem 3tí. Bylo to fajn, jen jedna vada na kráse. Ráno na 10 jsem šel na jedenáctihodinovou šichtu. Raději to nebudu popisovat. Každý (anebo aspoň většina) z Vás, si to jistě dokáže představit.

Ještě jsem se o tom asi nezmínil, ale v Austrálii mají holdování alkoholu docela striktně ošetřeno (teda určitě v NSW, nevím jak v jiných státech). Když se zdáte obsluze baru opilí, tak Vám nenalejou. Když se domáháte pití nadále, jste vyveden ochrankou a zavolají policii. Sám s tím mám vlastní zkušenost. Ve StarBaru, mě asi před měsícem nechtěli pustit po dvou pivech (pořád ho nepiju, tohle bylo jen ze slušnosti) dovnitř s tím, že jsem opilý (fakt jsem nebyl!) a musel jsem jó dlouho vysvětlovat, že tomu tak není a ptát se jak na to přišli. Nejeden čech by s tím měl problém. Je to docela markantní rozdíl, u nás můžete být na šrot, spát pod stolem, křičet, bavit se a nikdo ani nehne brvou (přeháním). Tady shledají menší náznak opilosti a jste upozorněn, ne-li vyveden.

Pekárna (Bakehouse)

Dnes jsem po měsíčním pracovním maratonu skončil v pekárně a je na čase, abych Vám ji trochu přiblížil a celkově to nějak zhodnotil. Mnozí si představí pytle s moukou a ručně dělané chleby. Spíš než pekárna, je to ale továrna. Nejvíc asi napoví nedávno pořízený kompromitující materiál. Vzácný je o to více, že jsem se po veselém a častém točení všechno možného, dozvěděl, že se to nesmí a je to přísné zakázáno. Zatím na mě nepřišli, takže jsem v klidu. Přináším Vám tedy 3 videa chabé kvality (mobil). První dvě jsou pořízené z výšky. Stál jsem na forkliftu (fork = vidlička, lift = výtah) neboli vysokozdvižném vozíku, protože jsem vyměňoval stropní větráky.

První je komplexní pohled na místnost, ve které to všechno začíná, říká se jí mixing (od slova míchat).

Naváží se potřebné množství surovin, zamíchá se a začne se dělat požadovaný druh pečiva. Na odstředivém stroji se z placek z těsta stanou housky (na videu 28 sec). Ty se pak urovnají na boardech (deskách) a jdou do pece.

Tady už je konečný tovar. Na videu můžete vidět Turkish bread, kterých produkuje pekárna denně tisíce. Nechápu, kdo to pořád a v takovém množství jí.

Poslední fází je tzv. packing [čti peking] (od slova balit), který jsem netočil. Na pásech a padajícím pečivu není nic moc zajímavého (pro většinu ostatně ani na těch třech výše uploadovaných). Zkusil jsem si za tu dobu plno prací od toho packingu, přes mrazák, kde se balí mražené pečivo a rozdíl teplot, je až 50°C (v mrazáku -25° a v hale +25°) až po podávání kladiva u skládání nové pece (níže na snímku)

Zkušenost dobrá, ale za ten měsíc toho mám plné zuby a snad si teď trochu odpočinu. Druhý bod splněn! Ještě mě napadá taková drobnost, rozdílná životní úroveň je tady fakt vidět na každém kroku. Pro mě bylo nejvíc do oči bíjící to, že si polovina pekárny jezdí do práce ve fungl nových nablýskaných (pro fandy vesměs osmiválcových) kárách za desetitisíce dolarů. Je s podivem, že si to člověk pracující s pečivem u pásu může dovolit. (Teď si ještě uvědomuju, že pro většinu z Vás musí být ty videa, obsah a délka příspěvku docela nuda, ale pro mě to bude dobrá vzpomínka, tak buďte schovívaví a čtěte dále ;-)

Hezký víkend.

PowerHouse museum a Chinatown

Dnešní volnou sobotu jsem využil k návštěvě PowerHouse musea, které se nachází poblíž čínské čtvrti.

Tato bývalá elektrárna z roku 1902, jež dodávala energii tramvajové dopravě v Sydney, byla proměněna na moderní muzeum s interaktivními exponáty. Díky monumentálnímu měřítku skýtá nynější objekt ideální prostředí pro neuvěřitelný rozsah témat. Od království vesmíru a techniky po užité a domácí umění. Muzeum klade důraz především na australský pokrok a úspěchy, což jsem si jako zasloužilý fyzik a člen klubu malých debrujárů nemohl nechat ujít. Zmínil bych rekonstrukci lokomotivy Roberta Stephensona sestrojenou v roce 1854, která tahala první vlak v Novém Jížním Walesu (jeden ze států Austrálie) a také Boultonův a Wattův stroj, jenž je nejstarší dochovaný rotační parní stroj na světě, který zásoboval energií Londýnský pivovar 102 let. Pracovníky muzea je pravidelně uváděn do provozu. Jinak tam bylo i něco ze sekce designu, životního prostředí, historie počítačů a velká nová expozice na téma StarWars na kterou jsem nešel. Nevím jestli mi příznivci hvězdných válek neutrhnou hlavu, ale veřejně přiznávám, že jsem tomu nikdy nepropadl a nezajímá mě to (ani pořádně nevím co to je, bude to tím, že jsem to nikdy neviděl). Fotku s pochodujícími roboty, jsem však pro Vás udělat musel.

Poté jsem se prošel Chinatownem. Dlouhá léta byla Čínská čtvrť jen o málo víc, než zanedbanou oblastí, sousedící s mětskými plodinovými trhy, kde obvykle pracovali čínští přistěhovalci. Dnes se hlavní tepna Dixon street vyrovná ostatním známým čínským čtvrtím po celém světě. Autentické lampy, visící sušené kachní maso ve výlohách a plno šikmookých.

Taky jsem se zastavil na jednom trhu a zjistil jsem, že celou dobu kupuju dost předraženě zeleninu a ovoce. V obchodě nakoupím za necelý dolar banán a dnes jsem si odnášel za dolar padesát sáček plný pomerančů, jablek a banánů. Rozdíl na kilogramu kolem 4$. Dobré zjištění a fajn zážitek. Stankáři se překřikovali, snižovali ceny a nahlas upozorňovali na kvalitu zrovna těch jejich produktů. Zkrátka ta pravá trhová atmosféra.

Nějaké fotky z dneška jsem nahodil do alba.

Jídlo aneb jak si ujíždím na suši

Prostředek týdne a máme tady jídelní okénko. O jídle toho moc nepíšu, né, že bych nejedl, ale nějak v poslední době nestihám vařit. Například dnes jsem na doporučení mamky naplnil žaludek mraženou zeleninou připravenou na másle s kořením. Nebylo to zlé. To o čem se, ale dnes chci zmínit je suši. Mnozí teď jistě zapochybují nad mým vzděláním a všeobecným přehledem. I já jsem měl v daný moment slabší chvilku, věru podle mě není normální v 19 letech nevědět, co je to suši. V našich zeměpisných šířkách jsem se s tímto pokrmem setkal jen při vyprávění či v literatuře. Jistý jsem si byl akorát tím, že hlavní složku tvoří rýže a mořské plody, to bylo vše. Nenapadlo mě doteď ani zalistovat ve wikipedii (v poslední době prý stále více upadající).


Řeknu to krátce. Po příjezdu domů si asi založím suši bistro. Skoro každý druhý den si teď oběď nahrazuji právě touto známou japonskou delikatesou (na obrázku výše). Věřím, že se mezi čtenáři najde někdo stejně nevzdělaný a suši neznalý jako já. Krátké představení neuškodí. V každé ulici, na každém rohu (nadšením přeháním) koupíte za dva dolary suši rool. Rýže nišiki se smíchá s omáčkou sušinoko a poté se nanáší na plátek mořské řasy nori. Na vrstvu rýže se nanese velmi tenká vrstvička pasty z křenu wasabi a na takto vzniklý polotovar se pak vkládá vnitřek. Správně by to měl být kaviár nebo syrové rybí maso. Tady to však upgreadeovali [čti abgrejdovali] a vevnitř můžete najít tuňáka, kuřecí maso a jiné. Výsledná vrstva se pak sroluje a vychladí. Suši je na světě! (citace wiki). Ač o vypadá jakkoliv nevábně, je to skvělé! Doufám, že zasvěceným ukápla slina a těm, kteří suši ještě neochutnali to dopuručuji brzy napravit. Nebudete litovat.