Australia Day, nález ztracené peněženky a Seven Pounds

Nějak to poslední dobou hrozně letí a dívám se, že jsem se už pár dní neozval. Po sobotní šichtě jsem cestou domů málem uhořel. Takové vedro jsem ještě nezažil, přejít dvacet metrů na zástavku a zachránit se klimatizovaným autobusem byl nadlidský výkon a i po tak krátké vzdálenosti jsem mohl žďímat triko. Jestli jsem někdy nadával na foukající klimu v busech a metru (a jakože jsem se fakt nesčetněkrát třepal zimou), tak teď jsem její podstatu pochopil. Doma jsem nezůstal ani 5 minut, namazal jsem se opalovacím krémem a vyrazil se zchladit do moře. Překvapivě kolem půl 7 večer ještě byla Bronte beach plná lidí. Ve stínu bylo určitě přes 40°C.

Neděli jsem věnoval studiu a v pondělí byl státní svátek. Slavil se totiž Australia day. Po třinečáky bych to přirovnal k hutnickému dni, jen s tím rozdílem, že asi na 100x větší ploše a s milionem lidí. Všichni neustále mávali australskýma vlajkama, kdo ji nedržel v ruce, tomu trčela z batohu nebo z poza čepice. Našli se i takoví, kteří měli počmárané tváře či dokonce tetovačky.


V Hyde Parku se promítaly filmy, plno pódií s atrakcema pro děti a spoustou různých doprovodných akcí včetně obrovského ohňostroje. Já si překvapivě vybral sraz aut (především veteránů) a poté jsem se vydal do několika muzeí, ve kterých jsem ještě nebyl.

Vstup byl buď zdarma nebo za poloviční vstupné. Navštívil jsem mincovnu, starou sesternu v sydneyské nemocnici, Parliament house, velice poutavé Justice a Police muzeum a nejvíc mě zaujalo Museum of Sydney, ve kterém jsem také ztrávil neúměrně dlouhou dobu sledováním dobových fotografií ze stavby slavného mostu a opery. Z toho důvodu jsem nestihl poslední věc, kterou jsem měl ten den v plánu a sice projížďku historickým dvoupatrovým autobusem. Hodně zajímavý byl i do dnešní doby plně fungující Government house (s fotkou, dokumentující obědvajícího Putina a Bushe), který normálně není veřejnosti přístupný. Bohužel se však ve většině nesmělo fotit, takže snímků moc nemám.

Další překvapení mě čekalo večer, když vrazil do dveří štěstím záříci Tim, jež před dvěmi dny ztratil někde ve městě peněženku a s nadšením mi začal vyprávět, že mu volala policie ať si ji přijde vyzvednout. Pracovník ochranky v místním supermarketu (Coles) ji našel a poslušně odevzdal. Vzhledem k tomu, že v peněžence zůstalo $300 (neuvěřitelné), jsem byl nucen s ostatníma oslavit tuto radostnou událost ve dvou podnicích v historické a nejdražší části Sydney - The Rocks, kde nás Tim pozval a taky tam asi ty tři kila nakonec nechal. Z peněženky nezmizel opravdu ani haléř, hold jsme v Sydney. Pravda, moc příjemně se mi do školy nevstávalo, ale zakončení prodlouženého víkendu to bylo famózní!

V úterý již tradičně Greater Union Cinema. Chtěl jsem dát ten Curious Case of Benjamin Button, ale musel jsem na půl osmou do práce a z důvodu neúměrně dlouhé doby filmu jsem zvolil kratší, zato opět všemi chválený snímek Seven Pounds v hlavní roli s Willem Smithem.


Když už i můj brazilský spolužák říkal, že u toho brečel, tak jsem čekal fakt hodně. Nebudu popisovat o čem to je, ale u mě opravdu propadák. První hodinu jsem asi čtyřikrát na pár minut usnul (ok, byl jse po pondělku docela unavený) ale taky i proto, jsem až tak úplně nepochopil děj (spíš to však přisuzuju angličtině). Rozvláklé, nudné a ani zmiňovaný ubrečený konec ve mě nic moc nevyvolal. Tož nevím. Snad bude ten Benjamin Button lepší.

Pár fotek (převážně aut).

Jazz festival, noční Sydney a Slumdog Millionaire

Píšu vždy s menším zpožděním, ale tak lepší než vůbec, že. O víkendu jsem se v neděli (den po osudném vaření lobstera) vydal na Jazzový koncert v Domain pořádaný městem v rámci Sydney Festivalu, který se koná celý tento měsíc.

Je tady plno akcí, divadelních představení, klubových djů, koncertů a tanečních večerů. Bylo tam lidí jak na vůdstoku. Asi hodinu jsem poseděl na zemi, zaposlouchal se do líbezných tónu a přemýšlel jak jsou schopní zvládnout tak bravůrně organizaci něčeho co je zdarma a ještě ke všemu, když tam příjdou tisíce lidí. Kloubouk dolů. Tuto sobotu tam bude symfonický orchestr. Poté jsem se se stativem a foťákem asi hodinu kochal pohledem na noční Sydney z Kiribilli kousek za mostem. Cvakl jsem taky operu.

Nevynechal jsem ani úterní, tradici zavánějící návštěvu kina se spolužáky. Tentokrát byl na programu nejlákavější, všemi věhlasně opěvovaný snímek Slumdog Millionaire (česky milionář z chatrče), na který jsem se opravdu těšil.


Opět docela zklamání. Nechci odradit potencionální zájemce, ale prostředí ze soutěže Chcete být milionářem ve kterém indický mladík vyhraje 20mil. rupií, slabý příběh, klasický happyend. Za mě tedy ne. Ale nejednou jsem si vyslechl, že nejsem typický divák. Co se dá dělat.

Hezký zbytek týdne všem!

Yes man, 32cm zmrzlina a vaření humra

Přes týden se nic moc nestalo, každý den škola, hromada ukolů a práce. V úterý jsem byl akorát v kině na komedii Yes Man, tentokrát však s pár lidma ze třídy.

Bylo to dobré a Jim zase zabodoval. Doporučuju! Ještě před promítáním jsme se stavili na doporučení korejky Junis na "the biggest ice-cream I've ever had" (největší zmrzilna jakou jsem kdy měl). Prý 32cm. (s kornoutem možná) I tak ale masakr! Dal jsem si míchanou, čokoládovo-jahodová. Za tři dolary a lízal jsem to půl dne. Tady je fotka (zleva korejka Junis, brazilci Junior a Nathan, japonka Koniko a já), bohužel mi nějaký ping-pongáč, který to fotil ukrojil kousek hlavy.

Největší pecka, je ale příhoda s názvem "Cooking Lobster" aneb vaříme humra (nevím co za druh, když neměl klepeta). Ellie koupila na rybím trhu tuhle bestii za $55, donesla to živé v sáčku do kuchyně. Nikdo se toho však nechtěl dotknout, natož to přemístit do hrnce s vařící vodou. Nebyl bych to já abych se toho neujal a nebyl bych to já "mistr kuchyně" aby se něco nestalo. Tentokrát díkybohu nic neshořelo. Podrobnější vysvětlení si nechám až pro otrlejší na doma. Jen napovím, že nejlepší byly hlášky anglánů jako come on, holly shit a fucking hell. Nahodil bych video, respektive už se tak stalo, ale smazal jsem to, protože pod ním nechci mít desítky urážlivých komentářů od ochránců přírody.

Nové ubytko - Millennium towers (Sussex street)

Už jsem se trochu zabydlel a je na čase, abych Vám ten palác představil. Stěhování z Bronte do centra mělo několik důvodů. Popisovat detaily by zabralo hodně času a je to spíše na individuální debatu. Zvýšil se nájem, bylo to poměrně daleko od školy a práce a hlavně jsme tam neměli lednici. Troufám si říct, že nikdo z Vás, nikdy tak dlouho bez lednice nebydlel. Nedokážete si to představit. Pro mě, jakožto pro člověka snažícího se zdokonalit si přípravu vlastnoručně ukuchtěného jídla to bylo utrpení. Při hledání jiného ubytování jsem i já věčný optimista začal pochybovat a připravoval jsem se na nejhorší (byt s 10 asiaty, hrozným smradem a žádnou vidinou zdokonalení si angličtiny).

Vysvobození však přišlo jako blesk z čistého nebe a stala se jím 31 letá korejka Kuiyoung s anglickým pseudonymem Ellie, která obývá pokoj se svým přítelem angličanem Timem v Millennium Towers na Sussex street v centru Sydney asi jen minutu a půl od metra.

Já jsem na pokoji s francouzem Hugem a dánem Danielem. Všechno jsem detailně nafotil, takže si to prolezte. Jak už jsem psal, dveře na fotobuňku při vstupu do budovy se otevírají čipem, cestou k výtahu se na mě pokaždé úsměje a pozdraví týpek v kvádru na recepci a výtah je ošéfovaný tak, že mě pustí zase na čip a jen na mé patro. Nedostanu se nikam jinam. Na chodbě je koberec a taky vchod do místnosti s odpadovou rourou, kde házíme sáčky z koše (takže žádné chození do popelnice), v bytě máme jinak myčku i sušičku na prádlo, již zmiňovanou dvoudvéřovou lednici a dvě koupelny, takže se nestane, že bych stál frontu jako minule. Co mě však přesvědčilo bylo, když mi Ellie ukázala spa neboli wellnes centrum (it's up to you). Sauna, bazén, vířivka, ping-pongový stůl a posilovna.

Přes Vánoce, když jsem nechodil do školy jsem tam byl každý den, kromě neděle, až jsem si říkal, jestli to je zdravé. Ale jen nahodím ručník, sjedu výtahem a za půl minuty se sauním. Byl bych blázen tohle nevyužít, navíc když mi to tak z domu chybělo. Taky jsem tam potkal jednu asiatku (čert aby poznal, jestli byla z koreje, číny nebo japonska), která vešla do sauny v botech, kraťasech, triku, ipodem na uších a mobilem v ruce. 100°C...absolutně nepochopitelné.

Ostatně asiati jsou celkově zvláštná národ. V nájmu mám totiž zahrnuto i neomezené množství rýže, nikdy jsem nechápal proč je v každém inzerátu uvedeno "free rice". Teď už vím, majitelka Kuiyoung ji jí každý den na snídani, oběd i na večeři a proto máme za kuchyňskýma dveřma 25kg velký pytel (v životě jsem to neviděl). Co si však pořídím domů až dojedu, je další vymoženost, kterou je vařič rýže. Do téhle mašinky nasypete požadované množství, zaliteje trochou vody, zmáčknete čudl a po pár minutách je hotovo. Asi jsem si lépe ani vybrat nemohl, už párkrát mě totiž pohostila korejským jídlem (viz. fotka). Až na to, že jsem pak nemohl dýchat, protože tam bylo více chilli než rýže a masa dohromady.

Já jsem nedávno na oplátku solidarity a vlídnosti všem uvařil bambory s kuřecím řízkem se sýrem a šunkou a k tomu nakrájel kopu zeleniny. Musel jsem se opravdu zlepšit, protože všichni měli prázdné talíře - nepopíratelný důkaz. Nejvíc jsem se stejně však nasmál, když jsem si všiml, že Ellie jí brambory čínskýma hůlkama. Učil jsem se to a není to žádná sranda.

Teď ještě v obýváku spí Timův kámoš angličan James, který za pár dní letí na Fiji. O zábavu tedy máme postaráno.

Nakonec ještě zmíním dvě věci, první je, že i přesto, že jsem nejmenší, tak spím na největší posteli (chudák dvoumetrový Daniel se krčí nahoře na dvoupatrovce a nezapomene to každý den před spaním dát hlasitě najevo), která má větší rozměr než je typické a proto mi na ni nepasuje prostěradlo (povšimněte si na fotkách).

Druhá věc se týká pořádku. V pokoji jsem jediný kdo používá skříň. Frantík si obsah své krosny vysypal na jednu velkou hromadu před postel a před pár dny jsem byl svědkem toho, jak si před tu kupku neštěstí stoupl, poškrábal se na hlavě a řekl "tak které tričko si obleču dneska"..prohrabal to, vytáhl to nejméně pokrčené a spokojeně odešel. Zato Daniel to má podchycenější, své věci si roztáhl do dvoumetrové řady podél stěny, tak aby se kolem toho dalo chodit a tímpádem to nemusí prohrabovat. Nedávno jsme taky vedli debatu o tom, jak skvělé je hodit tričko na zem, trenky pod židli, ponožky pod postel a nikdo Vám na to nic neřekne. Nevýhoda je, že to pak musím jednou za dva dny všechno sebrat a nacpat zpátky do skříně. Hold je to zvyk :-D. Dokážete si asi představit 5 kluků v bytě. Po pár dnech všude nehorázný bordel. Ellie se tomu však rozhodla rázně zamezit, jednoho hezkého večera se posadila do prostřed obýváku a taktně zvýšeným hlasem oznámila, že ještě nedávno vypadal ten byt jako nový, a že si přeje aby to tak i zůstalo. V životě jsem neviděl tak bleskový úklid. Jeden odnesl odpadky, druhý vyluxoval, třetí utřel stůl a čvrtý uklidil boty. Po pár minutých jsme to tam skoro nepoznali!

A nakonec mám pro Vás jednu lahůdku, protože jsem stáhl i fotky z dánova foťáku. Takhle jsem se probudil po jedné akci. Na tři dny jsem nemohl do sauny a na bazén, protože bych si připadal poněkud trapně a tři dny se taky Daniel hlasitě smál, když slyšel mé každodenní hlasité nadávání z koupelny při obtížném drhnutí zad. Hold je to chlapec samý ftípek!

I přesto co je tam namalováno, šikanován nejsem. Kluci mě opravdu berou /i přes věk a ironický nádech, kterým to píšu ;-D/ Btw. nebylo ani tak hrozné to mytí zad, jako stržení lepící pásky z vlasů a lýtka.

Fotky zdeee!

Jíst toho malého, roztomilého klokánka s kapsou? ANO!

Ten kdo nečetl, nevěřil, nebo prostě jen nesouhlasil, to má teď černé na bílem přímo na idnesu! Enjoy ;)

Jezte klokany. Mají zažívání šetrnější k přírodě, říkají australští vědci.

Zase ta škola a výlet do Blue Mountains

V pondělí mi po dvouměsíčních prázdninách začala škola. Těšil jsem se, že napíšu, jak nezávidím spolužákům na vysokých školách zkouškové období, ale nemám se o nic lépe. Je nás sice ve třídě 9 a máme dva učitele, ze kterých jsem mimochodem unešený (styl a průběh výuky), ale první tři dny se ukázalo, že to nebude jen tak. Na každý den jsme nafasovali tak na dvě hodiny domácích úkolů...pokud tohle tempo bude pokračovat tak nevím nevím. Překvapivě mám nějakou motivaci se učit a nekašlat na to jak jsem to s oblibou praktikoval na střední. Dnes mi byla taky spolužáky doporučena obrovská knihovna nedaleko od školy s kvantem knih a skvělou studovnou. Hned zítra si jdu vyřídit vstupní kartu.

Na poslední prázdninový víkend jsem si naplánoval dvoudení výlet do Blue Mountains, nedaleko od Sydney (200 km). Hory byly pojmenovýny podle modrého oparu, který způsobuje olej, uvolňovaný eukalypty. Sbalil jsem si nejpotřebnější věci, spacák, samonafukovačku, pití, stativ a vyrazil vstříc nečekanému dobrodružství. Měl jsem naplánovaný trek kolem velkých Wentworth Falls (vodopády), přes údolí a známou vesnici Leuru až do Katoomby. Wentworth Falls jsem sice prošel, ale dále pešky se do výše zmiňovaných vesnic, nebylo možno, z důvodu zavřeného lanového mostu, dostat.

Plán B byl znám během půlminuty, všude mi bylo řečeno, že se nedá v Austrálii stopovat, lidé mají strach a nikoho neberou. Měl jsem dost času, tak jsem si řekl, že to ověřím. Nevím, zda to bylo mé na míle prostupující charisma, dětinský, ale přitom více než mužný pohled či má neutuchající krása, která okouzlila postarší dámu v Subaru Legacy, nicméně jsem na krajnici pobyl asi jen dvě minuty. Hned jsem se ji ptal, jak je možné, že mě vzala. Odpověděla, že byla několikrát v Evropě a že ví, že u nás je to běžné, jinak prý Australani opravdu stopaře neberou. Tak jsem měl zase projednou štěstí. Paní byla hodná, jela právě do Katoomby, kde jsem se chtěl dostat, vzala to přes vyhlídkovou objížďku kolem Leury, povyprávěla mi o ní a řekla, že je zbytečné se tam zastavovat (nothing special [nafink spešl]). Vyhodila mě u nejdůlěžitějšího bodu celých Modrých Hor, čímž je bájný skalní útvar Three Sisters (na fotce), který vznikl v důsledku eroze. Podle domorodé legendy skály zosobňují tři sestry, které uvěznil jejich otec, aby je ochránil, před mýtickou bytostí bunyip.

Sestoupil jsem dolů do údolí (které je vidět na fotkách) a prošel se děštným pralesem. Docela zvláštní pocit. Všude jsem o tom četl, viděl to v televizi, ale na vlastní kůži je to úplně něco jiného. Už vím, kde budou směřovat mé další cesty, subtropické pásmo je jasná volba. Stativ, jež se mi stal dobrovolnou přítěží, jsem netahal nadarmo. Podařilo se mi udělat pár povedených snímků, ze kterých mám radost.

Plánoval jsem přespat někde pod širákem a druhý den se vydat dále na západ do Grand Canyonu nebo do známých Jenolan Caves. Je však skoro pravidlem, že je celý týden hezky a zrovna když si naplánujete výlet, tak se počasí pokazí a schyluje se k dešti. U mě tomu nebylo jinak, v horách bylo i o dost chladněji a Arthurův letní spacák, telefonát a pozvání na nedělní bbq (především však má zhýčkanost z wellnes centra (lázní), dostupných každý den v novém ubytování) mě podpořily v myšlence ještě ten dej dojet zpět do Sydney. Nakonec jsem udělal dobře, protože Katoomba vypadala trochu jinak, než jsem si představoval (na fotkách jsem zachytil i domky s typickou tamní architekturou). Na asfaltu by se mi moc nocovat nechtělo a v deštném pralese bych se nejspíš neprobudil živý. Cestou na nádraží jsem nepotkal jediné schůdné místo na nocleh. Popis cesty zpátky (na černo :-D) si nechám až do čr. Tak barvitě a poutavě to nejsem schopen popsat. Těště se! Nedělní barbeque, noční (naked) koupání na Tamarama beach a návrat v brzkých ranních hodinách bylo příjemných zakončením prázdnin.

Fotky tady. (Bylo pod mrakem, takže jsou takové zašedlé. Špatné světlo hold člověk neovlivní a každý den není posvícení)

Silvestr - Sydney New Year's Eve 2009 (Fireworks)

Na Silvestra jsem se těšil. Odevšaď jsem slyšel, že je v Sydney nejlepší a největší ohňostroj na světě a ač výbušniny a petardy s přibývajícím věkem, rozumem a zkušenostma, nemusím, byl by hřích tohle propásnout. Tento rok stál samotný ohňostroj $6 000 000. (slovy šest miliónů australských dolarů - neuvěřitelné).

Do poslední chvíle jsem nevěděl, kde budu. Nakonec jsem zavítal na Cremorne point, odkud je skvělý výhled na operu i most a večer jsem ztrávil ve společnosti australského kámoše Beda (čti Bída - jako lesk a bída kurtizán) a jeho početné družiný kamarádů a spolužáků ze školy. Předtím jsem se však vydal na nákup alkoholu s chtíčem se poprvé na jížní polokouli opít. Docela překvapivé zjištění a další námět k zamyšlení. Absolutně tady postrádají jakoukoliv levnou pálenku (pražská vodka nebo jak se u nás jmenuje ten bolehlav za 60kč). Nejlevnější co bylo v bottle shopu (speciální obchod kde se prodává alkohol, v normálním obchodě nic nekoupíte), byla překvapivě Finlandia, která u nás, pokud se nepletu patří k těm dražším.

V 9 hodin byl ohňostroj pro děti. Měl jsem skoro celou dobu husí kůži a říkal jsem si, že jestli tohle je ten menší, tak jsem fakt zvědav na půlnoc. Něco jsem točil, a možná to i později nahodím ma youtube. Tak kukněte jak to vypadalo.

Fakt masakr. Nejzvláštnější bylo to, že jsem byl v kraťasech a v triku a stál jsem asi dva kroky od moře. Dostat se na druhou stranu zálivu do city bylo vzhledem k enormnímu množství lidí utrpení, následné vstávání po návštěvě baru taky.

Sydney Olympic Park a GreaterUnion Cinema

Před pár dny jsem se vypravil na celodenní výlet do Sydney Olympic Parku. Jak název napovídá, navštívil jsem dějiště XXVII. olympijských her, které se konaly v Sydney v roce 2000. V areálu s rozlohou 640 ha najdete všechno a spíše než nějaký park to na mě působilo jako samostatné město.

Jako první jsem se vydal na proslulý australský ANZ stadión (který původně nesl jméno Telstra, banka ANZ za přejmenování na 7 let, zaplatila přes 31mil. dolarů).


Absolvoval jsem poutavou prohlídku, prošli jsme to ze suterénu až nahoru do 6.patra. Viděl jsem VIP salónky, šatny ragbistů i komentátorské studio. Jediný bod, který nesplnili, ač ho slibovali, byla možnost stoupnout si a vyfotit se na pravých stupních vítězů (proto jsem tam taky šel :-D). Nějak jsem nepochopil proč, ale z nějakého důvodů to zrovna nebylo možné. Takže fotku (s komentářem "První na bedně za tisíc prajzmany" Vááááclav Kantor) bohužel nemám. Docela mě taky dostalo, že má stadión kapacitu 110tisíc míst (je největší na jížní polokouli) a nejvyšší místo je ve výšce sedmnáctého patra. Trávník byl z důvodu nedávno pořádaného koncertu v poměrně špatném stavu, jak dokumentuje lowendové panorama z tribuny.

Dále jsem se šel projít po RingWalk, což je kruhová kovová lávka tyčící se 18 metrů nad bývalou cihelnou uzavřenou v roce 1988. Zůstaly zde zachovány ruiny budov a rezavé díly používaných strojů. Dnes je to rezervace pro zlatou a zelenou Bellovu žábu.

Park je fakt obrovský, pokračoval jsem přes vyhlídku na vraky lodí, rezervaci vodních ptáků až do lesa porostlého šedým mangrovem.

Stihl jsem ještě olympijský bazén a skejtpark, nedostalo se už na hokejovou arénu, atletický stadión, golfové hřiště, gymnastickou tělocvičnu, bmx dráhu a mnoho dalších.

Zážitek fajn, když jsem se tam tak sám procházel, vzhledem k rozloze a tomu na jak velký počet lidí je to dimenzováno, jsem měl pocit hrozné prázdnoty a ticha, který očekávám od Černobylu a Pripjati (kde se doufám brzy podívám). Uvědomil jsem si, že všechno tohle stavělo x tisíc lidí po dobu několika let proto, aby se zde konaly 14 dní OH. Teď je to pusté, absolutně nevyužité místo a turistická atrakce, kterou navštíví ročně 6,5 mil lidí.


Den na to jsem si na celé dopoledne naplánoval návštěvu multikina GreaterUnion, které, jak jsem s překvapením zjistil, mám za rohem jen o ulici dále.


Někdě jsem zaslechl, že z důvodu velikosti kina, které má 17 promítacích sálů, je možné vidět více filmů zadarmo, protože nikdo nekontroluje vstupy. Divím se, že to ještě nezkrachovalo. Ozzici jsou čestní, ale nebyl bych čech, kdybych toho nevyužil :-D. Důležité bylo si předem zjistit časy promítání, abych někde nečekal nebo nepřišel do poloviny. Zakoupil jsem lístek na Madagaskar 2 - Útěk do Afriky (animáky mám rád). Nicméně výběr byl jednoduchý, z důvodu absence titulků to byl jediný film, u kterého jsem očekával, že pochopím děj aniž bych tomu musel plně rozumět, což se nedalo říct o druhém snímku Vicky Christina Barcelona v jehož prospěch hovořilo především dobré hodnocení. I tak jsem ale rozumněl většinu, děj jsem pochopil, ale opět se potvrdilo, že to co se líbí většině se nelíbí mě. Moc mě to nezaujalo a určitě bych tomu 82% nedal (nevím jestli to bylo tím, že spadá do kategorie romantických filmů nebo tím, že mám hlavního herce spojeného s troubou, kterého stoprocentně v nějakém filmu hrál..jen si nevzpomínám v jakém).

Abych trochu objasnil jak to tedy chodí, po skončení filmu můžete bez jakékoliv kontroly vstoupit do ostatních sálů. Já věděl v kolik začíná Vicky Christina Barcelona, ale problém byl v tom, že jsem neměl ponětí ve kterém sále se promítá. Asi si domyslíte jak to probíhalo. Vstoupil jsem, potichu jsem se zeptal nejbližšího člověka, co za film se bude pouštět a odvětil s hloupým pohledem na lístek z Madagaskaru "Oouu, tak to jsem špatně..Vicky se hraje jinde" :-)) Celkově jsem tam ztrávil asi 5 hodin a pokud budu mít někdy volný den, bude špatné počasí a dobrý výběr filmů, udělám si promítací den. No neberte to!

Je toho hodně o čem bych chtěl napsat, jen to nějak nestíhám. Až vystřízlivím, zmíním se o silvestru a taky už bych měl konečně popsat nové spolubydlící! Mějte se a úspěšný Nový rok všem!

Fotky zde.