Zase ta škola a výlet do Blue Mountains

V pondělí mi po dvouměsíčních prázdninách začala škola. Těšil jsem se, že napíšu, jak nezávidím spolužákům na vysokých školách zkouškové období, ale nemám se o nic lépe. Je nás sice ve třídě 9 a máme dva učitele, ze kterých jsem mimochodem unešený (styl a průběh výuky), ale první tři dny se ukázalo, že to nebude jen tak. Na každý den jsme nafasovali tak na dvě hodiny domácích úkolů...pokud tohle tempo bude pokračovat tak nevím nevím. Překvapivě mám nějakou motivaci se učit a nekašlat na to jak jsem to s oblibou praktikoval na střední. Dnes mi byla taky spolužáky doporučena obrovská knihovna nedaleko od školy s kvantem knih a skvělou studovnou. Hned zítra si jdu vyřídit vstupní kartu.

Na poslední prázdninový víkend jsem si naplánoval dvoudení výlet do Blue Mountains, nedaleko od Sydney (200 km). Hory byly pojmenovýny podle modrého oparu, který způsobuje olej, uvolňovaný eukalypty. Sbalil jsem si nejpotřebnější věci, spacák, samonafukovačku, pití, stativ a vyrazil vstříc nečekanému dobrodružství. Měl jsem naplánovaný trek kolem velkých Wentworth Falls (vodopády), přes údolí a známou vesnici Leuru až do Katoomby. Wentworth Falls jsem sice prošel, ale dále pešky se do výše zmiňovaných vesnic, nebylo možno, z důvodu zavřeného lanového mostu, dostat.

Plán B byl znám během půlminuty, všude mi bylo řečeno, že se nedá v Austrálii stopovat, lidé mají strach a nikoho neberou. Měl jsem dost času, tak jsem si řekl, že to ověřím. Nevím, zda to bylo mé na míle prostupující charisma, dětinský, ale přitom více než mužný pohled či má neutuchající krása, která okouzlila postarší dámu v Subaru Legacy, nicméně jsem na krajnici pobyl asi jen dvě minuty. Hned jsem se ji ptal, jak je možné, že mě vzala. Odpověděla, že byla několikrát v Evropě a že ví, že u nás je to běžné, jinak prý Australani opravdu stopaře neberou. Tak jsem měl zase projednou štěstí. Paní byla hodná, jela právě do Katoomby, kde jsem se chtěl dostat, vzala to přes vyhlídkovou objížďku kolem Leury, povyprávěla mi o ní a řekla, že je zbytečné se tam zastavovat (nothing special [nafink spešl]). Vyhodila mě u nejdůlěžitějšího bodu celých Modrých Hor, čímž je bájný skalní útvar Three Sisters (na fotce), který vznikl v důsledku eroze. Podle domorodé legendy skály zosobňují tři sestry, které uvěznil jejich otec, aby je ochránil, před mýtickou bytostí bunyip.

Sestoupil jsem dolů do údolí (které je vidět na fotkách) a prošel se děštným pralesem. Docela zvláštní pocit. Všude jsem o tom četl, viděl to v televizi, ale na vlastní kůži je to úplně něco jiného. Už vím, kde budou směřovat mé další cesty, subtropické pásmo je jasná volba. Stativ, jež se mi stal dobrovolnou přítěží, jsem netahal nadarmo. Podařilo se mi udělat pár povedených snímků, ze kterých mám radost.

Plánoval jsem přespat někde pod širákem a druhý den se vydat dále na západ do Grand Canyonu nebo do známých Jenolan Caves. Je však skoro pravidlem, že je celý týden hezky a zrovna když si naplánujete výlet, tak se počasí pokazí a schyluje se k dešti. U mě tomu nebylo jinak, v horách bylo i o dost chladněji a Arthurův letní spacák, telefonát a pozvání na nedělní bbq (především však má zhýčkanost z wellnes centra (lázní), dostupných každý den v novém ubytování) mě podpořily v myšlence ještě ten dej dojet zpět do Sydney. Nakonec jsem udělal dobře, protože Katoomba vypadala trochu jinak, než jsem si představoval (na fotkách jsem zachytil i domky s typickou tamní architekturou). Na asfaltu by se mi moc nocovat nechtělo a v deštném pralese bych se nejspíš neprobudil živý. Cestou na nádraží jsem nepotkal jediné schůdné místo na nocleh. Popis cesty zpátky (na černo :-D) si nechám až do čr. Tak barvitě a poutavě to nejsem schopen popsat. Těště se! Nedělní barbeque, noční (naked) koupání na Tamarama beach a návrat v brzkých ranních hodinách bylo příjemných zakončením prázdnin.

Fotky tady. (Bylo pod mrakem, takže jsou takové zašedlé. Špatné světlo hold člověk neovlivní a každý den není posvícení)