Kanaďan Alex a Vánoční balík

Tento týden jsme vynechali kino. Pár lidí nemohlo a ostatní asi odradil tři hodiny dlouho trvající Benjamin Button. Přece, ale  jen pár novinek. Pozorní jedinci si už všimli, že semnou bydlí korejec Minsok, který obývá postel po dánovi Danovi, jenž musel z finančních důvodů odletět domů. Nenašel si tady práci, což je trochu s podivem, vzhledem k jeho skvělé úrovni angličtiny. Druhý nocležník francouz Hugo před více než týdnem odjel cestovat po Austrálii, neznámo kam, a pár dní na to volal, že se nevrátí. Což o to, nevadilo by mi si přivlastnit jeho Macbook a půlku věcí, které tady nechal, tvrdil však, že ho vyjde levněji, když se mu pro to staví jeho kámoš, všechno sbalí a pošle mu to poštou, než kdyby se měl vracet z Gold Coastu (nebo kde to vlastně je) zpět do Sydney. 

Postel zela prázdnotou jen pár dní a dnes večer se nastěhoval nový flatmate (fletmejt - spolubydla). Trochu jsem se bál, aby to nebyl zase nějaký příslušník asijské rasy (nic proti nim), ale dva korejci v bytě stačí. Zůstal jsem tady nakonec jako jediný, který si nemůže zanadávat a postěžovat v rodné řeči (leda tak sobě samému), k angličanovi Timovi totiž přibyl kanaďan Alex, který do Sydney přijel v rámci vysoké školy studovat achitekturu. Jsem tedy obklopen třemi druhy angličtiny, australskou, britskou a kanadskou. Někdo namítně, že ve všech třech zemích se mluví britskou angličtinou (v kanadě napůl s americkou, místy s francouzštinou), což je částečně pravda, ale rozdíl v přízvuku je více než značný. Časem možná poreferuju. Jo a vlastně dalším druhem je angličtina "asijská" ;) z níž bude stačit na úvod jedno více než výstižné slovo "piža" (pizza).

Jak už jsem dříve zmínil, tak mě napadá plno věcí o kterých bych tady rád napsal, ale časem to opomenu nebo se mi prostě jen nechce. Tohle sice není aktuální, ale i tak bych si to moc rád uchoval v paměti. Je skoro měsíc a půl po Vánocích (až se tomu nechce věřit) a jak každý jistě ví, na Vánoce děti dostávají dárky. Já jsem nebyl výjimkou. 

Rodiče s Lenkou mi poslali balík asi dva týdny před štědrým dnem. Což o to, že dorazil až na Silvestra, i tak jsem z něj měl obrovskou radost. Jaké, ale bylo překvapení, když jsem zjistil, že menší zdržení měli na svědomí celnící, kteří se neobtěžovali balík otevřít, prozkoumat, vhodit do něj pár letáčků, opět zabalit, oštítkovat a upozornit, že byla krabice otevřena. Důrazně jsem varoval, před posláním nějaké těžké věci, kdo by se s tím pak tahal zpět. Mé prosby byly vyslyšeny a po rozbalení na mě vykoukly černé tesilky (do práce), asi kilo mého nejoblíbenějšího cukroví, které napekly mamka s babičkou, vypadajícího po několiktisícikilometrové vzdálenosti trochu jinak než ho znám z domu a konečně Lenčin skvělý dárek - vlastnoručně vyrobený kalendář s fotkama! (omlouvám se za kvalitu, ale scanner tady bohužel nemám)

Ten mi teď stojí vedle pc na stole a kouká na mě Arthur z poza sněhové závějě v Alpách. Na úvodní stránce je Hruška samotná /jak můžete vidět/ a mimojiné tam je i štucek kofoly vyfocený během cesty po Dunaji. Děkuji!